Kdo nevěří ať běží do Nedvězí

Nedvězí a jeho kruhový výhled

…a plyšáky vemte s sebou

... a plyšáky vemte s sebou. Tak zněla část věty v dopise, který jsme s kamarádkou poslaly svým známým. Rozhodly jsme se totiž vzít naše oblíbené plyšáky na výlet. Když můžou mít svoji cestovku, mohou jet i na výlet.

Rozeslaly jsme oznámení o akci a těšily se na plyšový dav.

A pak to začalo. Jedna má ještě příliš malé děti, druhá má zase příliš velké děti, další nemá žádné děti a tudíž ani plyšáky. Ten už nemá autíčko a tamten ho má tak velké, že se mu do batůžku nevejde.

A tak jsme vyrazily samy. Tedy samy. S námi jela i plyšová Míša a plyšový papoušek Relax. Seděly v batůžcích a zvědavě koukaly na cestu.

Plyšáci dělaly s kolemjdoucími divy. Lidé se s námi dávali do řeči více než jindy, řidič autobusu nám sám a dobrovolně zastavil mimo zastávku tak, jak nám to lépe vyhovovalo. Tolik přátelsky naladěných a usměvavých lidí za jednu cestu si nepamatuji. A to jsou turisti ochotni se vždy zastavit na kus řeči. Ale výlet s plyšáky trhal rekordy.

Úsměv na tváři, jakoby vyvolávala vzpomínka na dětství. Na dobu plnou fantazie a hravosti. Ale co nám brání, prožívat to i teď? Je to přece jen o našem rozhodnutí. Hrát si můžeme v každém věku. Záleží jen na nás, zda si to dovolíme.

Míša visela celá schlíplá z batohu hlavou dolů, protože bylo vedro a ona má kožíšek. Do řeči jí tedy moc nebylo.

V naší oblíbené pizzerii na konci cesty jsme se usadily ke stolu. Všichni čtyři. Paní servírka z nás byla nadšená. Aby ne. Míša zálibně pokukovala po Relaxovi a ten na ni poulil oči. I ostatní návštěvníci od vedlejších stolů po očku střídavě pozorovali plyšáky a nás.

Byl to vydařený výlet. Relax od té doby nechce být ve skříni a vydobyl si místo na sofa, kde trůní a rozhlíží se po pokoji.

Co dodat? Řečeno slovy klasika: „Pojďte pane, budeme si hrát.“

Tak neseďte doma, napište mi a vyrazíme. A nezapomeňte….. plyšáky s sebou.

NEJLEPŠÍ ROZHODNUTÍ

„Lidé nedělají chyby úmyslně. Dělají ta nejlepší rozhodnutí, jaká v dané situaci udělat mohou.“

Neznámý autor

MEDVĚD VE MNĚ

Jak je to s tím medvědem? Přes léto se cpe a přes zimu spí. Aaaaaaaaaaaaaach. Krásná to představa. Ale on se chová podle přírodních cyklů. Tam po období růstu následuje období klidu a odpočinku.

To jen naše lidská společnost to pochopila po svém. A je nastavena jen na výkon.Vůbec nebere v potaz přírodní cykly. Jako by neexistovaly. To, že když teď podávám výkon ( křivka stoupá), někdy později budu v období odpočinku (křivka klesá), abych načerpala nové síly.

A je to tak zcela přirozené. Jako v přírodě. Na jaře vše raší, roste, bují (křivka jde nahoru), v zimě se příroda a medvědi ukládají k zimnímu spánku (křivka jde dolů). A nikomu se to nezdá divné. U přírody to všichni bereme jako fakt. Jen u lidí v naší společnosti ne. Jako bychom nebyli její součástí. 

 Napadlo mě to, když jsem v posledních týdnech poslechla tělo a zvolnila. Poslechla jsem toho medvěda ve mně. Občas jsem si po příchodu z práce zhruba na 20 minut lehla. Tohle ducnutí mi pomohlo být večer svěží a neusnout hned po večeři.

I o víkendu jsem si dopřávala relax. A nejen dopřávala. Já jsem si ho užila. To je to správné slovo. Užít si to. A medvěd ve mně si spokojeně bručel.

Jsem plná energie a nápady jen srším? Užiju si to. Jsem bez energie, chci klid a odpočinek? Užiju si to. Jako ten medvěd.

Mám ve svém okolí několik lidí, kteří nastaveni na výkon, mají s relaxací a odpočinkem potíž. Oni to vidí tak, že jsou líní, že zahálí, že se flákají, a pak ve větší či menší míře dostávají výčitky svědomí. Asi nemají nebo neposlouchají svého medvěda.

„To bych před sebou neobhájila“.

„Co by tomu řekla maminka?“

 „Co by si o mně pomysleli?“

 „To nejde, takhle promarnit víkend!“

 „Mám tolik práce a já se tu takhle válím.“

To jsou jen některé věty, které jim běží v hlavě. A když takhle uvažují o sobě a mají na sebe přísné požadavky, jak asi uvažují o druhých? Z toho, aby se medvěd zbláznil.

Dokud nepochopíme a hlavně nepřijmeme myšlenku, že po fázi růstu následuje fáze zklidnění, budeme se pořád točit v bludném kruhu stále větších výkonů unavenější a mrzutější. A už jste někdy viděli mrzutého medvěda???

Radost ze života vypadá totiž úplně jinak.

KDO ZMĚNÍ SVĚT?

"Ti lidé, kteří jsou dostatečně blázniví na to, aby si mysleli, že mohou změnit svět, jsou ti, kteří to dokážou." 

Steve Jobs  

 

ZE SPÍCÍ PANNY JSOU VIDĚT TATRY

Lysou skálu najdeme nedaleko Starých Splavů. Je to čedičový útvar se zbytky stepní vegetace a také přírodní památka. Vede na ni značená turistická cesta. Patří mezi tzv. Provodínské kameny.  Ale ze všech kamenů je přístupná jen tato skála. Lidově se jí říká Spící panna. Prý připomíná při pohledu z větší vzdálenosti nakadeřenou hlavu spící mladé dívky. Nevím, to jsem tedy neviděla i když nakadeřeného čediče bylo kolem dost a dost.

Udělali jsme si tam výšlap. Přála jsem si to už dlouho. Je to totiž místo, ze kterého je nádherný rozhled do všech stran. Výstup na ni je trochu náročnější, hlavně když je mokro, protože mokrý čedič klouže. Ale my měli kliku, bylo sucho.

A odměnou nám byl panoramatický výhled na Říp, Klíč, Sedlo, Špičák, Vlhošť, Ralsko, Ještěd, Borný, Bezděz, pohoří Lužických hor…. A taky letiště Hradčany.

Potvrdil se mi názor, že pro zajímavý výhled do kraje není nutné lézt na nejvyšší horu v okolí, ale že může být i v místě, kde by ho člověk nečekal. Což ostatně potvrdili i lidé, kteří šli dolů, když my jsme stoupali nahoru.

„ Je tam úžasný výhled“.

A kolik jich šlo dolů, tolikrát jsme to slyšeli. Měli pravdu.

Je to jako metafora v životě. Každý člověk má svou hodnotu a svůj význam, nejen ti, kdo dělají něco „velkého“.

Ze Spící panny jsou vidět i Tatry. Nevěříte? Běžte se podívat.

V nedalekém pískovém lomu, který je vidět ze shora, můžete vidět  nákladní Tatry, odvážející písek.

 

DEFINICE ŠÍLENSTVÍ

"Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky."

        Albert Einstein

ŽIVOT V MINULOSTI NEBO BUDOUCNOSTI?

„Nespokojenost, úzkost, napětí, stres – všechny formy strachu – jsou způsobeny přílišným soustředěním na budoucnost na úkor přítomnosti. Výčitky svědomí, lítost, nenávist, zármutek jsou způsobeny přílišným soustředěním na minulost.“

Eckhart Tolle

Kde žiju? Žiju v minulosti nebo v budoucnosti? To je ale otázka! Žiju přece teď.

 „Opravdu?“ táže se mé vnitřní já.

 „Jo. A kde jinde bych asi žila?“ odpovídám mu.

Pak mi to ale nedá a zamyslím se nad tím. Přesně podle úvodního citátu. Tři týdny v Americké divočině mi ukázaly život v přítomnosti. Nebyla žádná minulost ani budoucnost. Žila jsem právě teď. Úžasné uvolnění, klid, pohoda. I když to bylo fyzicky náročné, život v přítomnosti mě nadchnul.

Ještě dlouho po návratu jsem si to neuvědomovala. Jen jsem se nemohla vzpamatovat, stále mi něco chybělo. Úplně jsem se ponořila do minulosti a náhle jsem měla pocit, že něco není tak, jak by mělo být. Ano, chyběla mi přítomnost.

A dlouho mi trvalo, než jsem opravdu pochopila, co znamená žít tady a teď.

Být plně přítomna v každém okamžiku. Učím se to. Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.

Uvědomila jsem si to například při ranním cvičení. Cvičím každé ráno, protože si to vyžádaly moje trapézy. Pokud jsem plně přítomna, uvědomuji si téměř každý sval, který protahuji. Cítím, jak se trapézy uvolňují a protažení má větší efekt. Jenže moje myšlenky často unikají a já se přistihuji, že myslím na něco jiného. Opakovaně se vracím zpět a hluboce prociťuji další cvik. A když myšlenky uletí, zase se vědomě vracím do přítomnosti. A tak pořád opakovaně.

A nejen při cvičení, ale při každé činnosti.

Být plně přítomna znamená, že se soustředím na to, co zrovna dělám. Nemyslím při tom na to, co budu dělat později, co budu vařit k večeři, co budeme o víkendu dělat, že bych měla jet za maminkou, ….. apod. Tím pádem dělám méně chyb a práci vykonám rychleji.

Naše hlava je zvyklá generovat tisíce myšlenek za den a tak chce velkou dávku trpělivosti i odhodlání, neustále se vracet do přítomnosti. 

A to je ta dobrá zpráva nakonec.  Jde to.

PŘEDSTAVIVOST

"Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude."

A. Einstein

TMA PŘEDE MNOU TMA ZA MNOU

Chození ve tmě je dobré pro naše oči (viz můj článek Hledali jsme tmu).

A tak jsem chodila ve tmě. Zase mě překvapilo, jaké mám při tom příjemné pocity. Nejlépe se k tomu hodí lesní asfaltka a ne přírodní cesta, která se v tomto případě mění na tzv.„ohubový“ terén. Je potřeba být uvolněná, aby byly uvolněné i mé oči a pak na ně tma bude mít blahodárný účinek. I na psychiku. Budu-li já i oči v napětí, vykoleduji si leda tak bolest hlavy a nepříjemné pocity.

Je fajn, když se scenérie mění. Aby se mozek nenudil. Protože v té prostoře, kde je uzavřen (říká se jí lebka), nic nevidí. Nemá tam okna. On vidí jen přes naše oči a naše smysly, které mu zprostředkovávají vjemy. To je jazyk, kterému rozumí. A tak je pro něj nejlepší, když jsou naše vjemy pestré. Oči mu jsou ve tmě na nic.

Znova žasnu, co v té tmě všechno vnímám. Mozku, doufám, že si to užíváš. Já tedy jo.

Vůně. V lesním porostu vůni jehličí. Velmi intenzivně cítím vůni pryskyřice. Voní úplně jinak než ve dne. Tam, kde převládá listnatý les, cítím vlhkou zem i vlhké listí. Je to taková zemitá a uklidňující vůně.

Zvuky. Vedle cesty slyším zurčící potok. Protože tma není zase až tak tmoucí, vidím vodu. Její hladina se leskne a vypadá jako stojatá voda lesní tůňky, která se leskne jako zrcadlo. Jen zvuk prozrazuje, že voda teče. A již vidím matný obrys malého splávku, přes který voda klokotá.

Vybavuji si svoji jinou noční procházku. Tehdy v Krkonoších. Byla slyšet zvěř. Dusání kopýtek i funění vedle cesty vůbec nenaháněly strach. Možná jsou zvířata zaskočena naším rázným krokem. Uvědomuji si, že ona jsou tu doma a já jen na návštěvě.

Vidění. Úplně v klidu sundávám brýle. Zde se naprosto stírá rozdíl mezi člověkem, který kouká na svět přes dioptrie a tím, kdo je nepotřebuje. Ve tmě vidíme oba prdlajs. A jestli to prdlajs vidím ostře či rozostřeně je úplně fuk.

Také úleva pro oči (být bez brýlí). Posiluje se tím periferní vidění.

Ve tmě vidím jinak. Jakoby celým tělem vnímám prostor a obrysy všeho kolem. A když to trvá dostatečně dlouho (doporučuje se minimálně 1 hodina), začínám se cítit naprosto přirozeně, jako bych tak žila od nepaměti a o svítící žárovce snila jako o scifi. A což teprve mozek!

Co z toho všeho plyne?

Že příroda uklidňuje a uvolňuje je známá věc. Ale že se tak děje i ve tmě mě nikdy nenapadlo. A mozek? Ten si přímo lebedí. Protože dostává mnoho podnětů a je tak ve svém živlu.

Je to návrat k našim prapůvodním instinktům. Také je to únik z našeho hektického a stresujícího života. Alespoň na chvíli.

A to mě na tom těší.

SÍLA MYŠLENKY

"Jsme tím, co si myslíme. Ze svých myšlenek stavíme svůj svět". — Buddha

 

Tatry Vysoké vysokéééééé, veršovaný deník

ŠTRBSKÉ PLESO, září 2013

U Smreku a u Plesa             

naše nová adresa

Šli jsme velkou túru

stoupali jsme vzhůru

Sedielko a Priečne sedlo

na Zbojničke nebylo už žádne jedlo

Nejvyšší a nejtěžší

to člověka potěší

Dolů ve tmě bojím se

jako bych šla po římse

Podaná ruka je jistota a jasná zpráva,

že dojdu dolů živa a zdráva

V Grandhotelu Bellevue

navštěvujem bazén

Nevyužít relaxace

mohl by jen blázen

Bielovodská dolina, nezdá se to sice,

ale je delší než Lovosice

Zkracujeme cestu stopem tam

geodeti mávaj nám

Prielom už se blíží

z výšky na nás shlíží

Řetězy a kramle

zvládli jsme je hravě

Cestou dolů jdeme potichu,

abychom nevyplašili stádo kamzíků

A ještě sviště

lépe ho vyfotíme příště

Hvězdy ve tmě krásně září

Velký vůz nás doprovází

Velickou dolinou

jdeme známou krajinou

Štíty na nás z výšky shlíží

Polský hřeben už se blíží

A Východní Vysoká

kouká na nás z vysoka

Náhle jsme nahoře

naše srdce jásá

Z úst se line užaslé

Kurva to je krása

Při pohledu ze shora

roste ve mně pokora

Vodopád Skok zurčí

davy pod ním hučí

Hrdé štíty krásu jistí

pohled na ně duši čistí

Mlynická dolina sluncem prozářena

u Capieho plesa je túra ukončena

Tatranská Javorino jsme tu zas

Kopské sedlo vítá nás

Brnčálka toť úkryt jistý

před deštěm to střecha jistí

Do Tatranské Lomnice

pospícháme velice

Cestou dolů: Kam je dali?

hrdé štíty mlha halí

Zahnuli jsme, jdeme přes

vyroste tu LIDL les

Zase plavčo v bazénu

protahujem svaly

vířivka a teplá voda

to je to to pravý

Ze Ždiaru Strednice Monkovou dolinou

šlapeme nahoru cestou tou jedinou

Cestou strmě stoupáme

A v potu se koupáme

Monková dolina, bláto a louže

namoklý vápenec šíleně klouže

Nahoře už prší

déšť výhledy ruší

Cestou dolů do Lomnice

promokli jsme převelice

V električke v teple

ždímu si fusekle

Sním o tom mít suché nožky

nechci mít mokré ponožky

Zase leje jako ďas

v bazénu jsme zas a zas

Nemá cenu chodit vzhůru

nejdeme na žádnou túru

Čas se krátí, končíme

do Prahy zpět frčíme

Příští rok v jarněletní čas

Belanky, my přijdem ZAS

  

SNĚDLA JSEM V TATRÁCH SLONA

Byli jsme ve Vysokých Tatrách. Hned první den jsem nám naplánovala dlouhou túru.

 

 

Z Tatranské Javoriny do Sedielka. To je nejvýše položené přístupné sedlo v Tatrách.

A pak ještě přes Priečne sedlo. To je zase nejobtížnější. Leze se po skále, na které jsou připevněny řetězy. To aby se tam mohl vyškrábat kdejaký turista, který zrovna není horolezec.  Ale není to žádný jištěný chodník. 

 

Když jsem tu byla před 14 lety se svými syny, starší syn, tehdy 18letý mě nahoru vytáhnul. Bez něj bych tam nelezla a vrátila se. 

A teď jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu sama. Pomohl mi tento přístup.

Když se vás zeptám, jestli sníte slona, co odpovíte? Já odpověděla, že asi ne. A když si ho rozporcuješ na malé kousky? Tak to potom jo. 

 

A Priečne sedlo byl můj slon. Když jsem stála pod ním, mohlo mi nahánět strach svou velikostí (OBRSLON). Ale rozporcovala jsem ho a už to tak hrozivě nevypadalo. Posunovala jsem se od řetězu k řetězu, od očka k očku, při přestupech odpočívala a najednou mi to celé nepřišlo tak strašně neschůdné. A pak jsem byla nahoře! Jupíííííííí!!! Obrovská radost, že jsem to dokázala i úleva, že to mám za sebou. 

A takhle mohu porcovat vše, co mi přijde těžké a obtížné. Po malých krůčcích to zvládám a při zpětném pohledu si uvědomuji, že to tak strašné, jako to vypadalo, nakonec vůbec nebylo. 
 

A v tom je celé kouzlo. 

A tak se ptám: „Sníte slona?“

HLEDALI JSME TMU

Moje oblíbená lektorka Hanka M. vede kurzy na zlepšení zraku přirozenou cestou. Jedno cvičení se provádí v přírodě ve tmě. Zeptala jsem se jí proč? Zde je její odpověď:

 

Když to shrnu, tak pohyb v naprosté tmě stimuluje fotoreceptory tyčinky, které slouží k perifernímu vidění a vidění za šera. Naopak umožňuje odpočinek čípkům, které slouží k detailnímu a barevnému vidění a  pří běžném způsobu života (přemíra práce na blízko, spojené často s usilovnou koncentrací či stresem, umělé osvětlení, atd.) jsou přetěžovány. Toho lze dosáhnout jen kombinací tmy a pohybu.

Pouhá tma je třeba k tomu, aby se rozšířily na maximum zornice a tím protáhly svaly duhovky (které necháváme zakrnět kvůli umělému osvětlení, slunečním brýlím,  stálému vyzařování počítače či televize).)

Snížení intenzity podnětů je relaxací pro sítnici i zrakový nerv, nezvyklé podněty stimulují zrakové centrum v mozku novým způsobem.

Je to návrat k tomu, k čemu byly naše oči vybaveny, jak je používali naši prapředkové. Úleva pro celý zrakový systém a přímo i nepřímo též psychická úleva.

Máme ve zvyku kontrolovat své okolí převážně zrakem, spoléhat se hlavně na oči (tím je přetěžujeme). Zde jsme nuceni zapojit i další smysly.

 

A tak jsme se vydali hledat tmu. Ona, její manžel a já. Ale hledejte tmu v okolí Prahy. Je potřeba, aby nebylo vidět žádné umělé osvětlení. Což se ve světelném smogu, který Praha vytváří, hledá špatně.

Zamířili jsme proto do Dobřichovic, na Brdy, do lesa. Mít s sebou chlapa, když bloudíme v noci ve tmě po neznámém lese, po neznámých cestách není vůbec špatné. Co kdybychom se střetli s divočákem nebo kdoví čím ještě? Jistě by si s ním hravě poradil.  A taky, víc hlav víc ví. V tomto případě je větší šance, že si někdo zapamatuje cestu.

Bloudili jsme od sem po tam, ale nakonec jsme natrefili na silničku, která se pro náš účel výborně hodila. Tu jsem vyfotila a vidíte ji na přiložené fotce. To je pravá nefalšovaná dobřichovická tma na silničce.

Chození ve tmě bystří smysly. Vnímám v té tmě vůni lesa. Voní mnohem intenzivněji než ve dne. Nádhera.  A také mohu slyšet různé zvuky.  Spíše však slyším vlastní dech a naše funění. Čím déle jsem ve tmě, tím více se probouzejí přirozené instinkty a já zjišťuji, že se docela dobře orientuji. A také si překvapeně uvědomuji co vše vnímám a jak dobře se při tom cítím.
 

Ale našli jsme to, co jsme potřebovali. Hurá. A protože se mezitím dalo do deště, vydali jsme se zpět. Mise byla splněna, tma nalezena. Můžeme posilovat oční tyčinky o stošest.

Až tu tmu prokoukneme, to budeme teprv koukat!

Můžete se přidat.



 

Zajímá vás jak zlepšit zrak přirozenou cestou? Klikněte a čtěte. http://www.lepsi-zrak.cz

 

NOVÝ KURZ - Jak mít pro strach uděláno

JAK MÍT PRO STRACH UDĚLÁNO



Máte někdy strach? Cítíte nervozitu, trému, nebo nejistotu? Znáte rozklepaný žaludek, rudnoucí tváře a sevřené hrdlo? Jestli ano, pak čtěte dál.

Co je to strach?

Strach je signál upozorňující na hrozící nebezpečí. Je to ale také emoce, kterou vytváří naše myšlení jako představu toho, co by se mohlo stát. Tím, že v těchto představách setrváváme, či je ještě rozvíjíme, posilujeme náš strach. Viz: http://www.kurzweilova.cz/pribehy-skryte-za-prokrastinaci
Strach je emoce, která k nám patří. Můžeme se naučit s ní zacházet tak, aby nás neomezoval a neparalyzoval. Odpověď na otázku „Jak?“, se dozvíte na kurzu.

Tam se společně naučíme, jak strachu porozumět a přijmout ho jako důležitou informaci. Pak pocítíme úlevu a otevřeme dveře podstatné změně v našem životě.

O čem bude kurz?
• Ukážeme si, jaké podoby má strach.
• Uslyšíme, kde všude se s ním můžeme potkat a za čím se skrývá.
• Pochopíme, jak se projevuje a kde všude nás omezuje.
• Naučíme se zvládat paralyzující strachy.
• Uděláme první kroky k pevnější sebedůvěře.

Pro koho se kurz hodí?
Pro všechny, kteří znají
• nervozitu, když mají jednat s cizími lidmi
• stažený žaludek, když mají jít do cizího prostředí
• těžkou trému před prezentací
• beznadějně vyschlé hrdlo, když mají promluvit před lidmi
• nejistotu, co si počít, když věci nefungují tak, jak mají
• obavy zda zvládnou splnit úkol zadaný šéfem
• stud a zrudnutí až po paty, když mají vystoupit před lidmi
• vnitřní rozklepanost, když se mají sejít s někým cizím a něco s ním řešit
• obavy, z možných komplikací při vyřizování úředních záležitostí
• nepříjemné napětí při změně místa
• tíživé představy z toho, jak to bude na novém místě vypadat
• pochybnosti, zda vše klapne při stěhování
• nejistotu z toho, jak si poradí se vším, co život přináší
• špatné spaní z očekávání věcí příštích

Zajímá vás to? Klikněte a přihlaste se.

http://kurzweilova.cz/jak-mit-pro-strach-udelano

JAKÁ OMEZENÍ?

"Jediná omezení, která v lidských životech existují si klademe my sami.“

  Konfucius

 

SAMOCHVÁLA SMRDÍ?

Znáte to? Také vám to v dětství říkali? Samochvála smrdí. Já to slyšela často. Doma i ve škole. Myslím, že v naší zeměpisné šířce je to docela běžné. Co to se mnou udělalo? Především to, že jsem přestala vidět to, co mi jde. Co se mi podařilo, nikdo neocenil, to bylo přece samozřejmé a normální, to se tak nějak rozumělo samo sebou.

Co nás naopak naučili velmi dobře, bylo uvědomování si toho, co nám nejde. Kde děláme chyby a v čem se ještě máme zlepšit. Vyrostl ve mně velký vnitřní kritik. Já mu říkám Šotek. Ani jsem netušila do jakých obrovských rozměrů narostl. A dlouho jsem to neviděla, ale už si toho začínám všímat.

Uvědomila jsem si to, když jsem začala zaměřovat pozornost na to, co mi jde.

 

Aha. A co to je? A jak se to hledá?  Každý večer se zamyslím a hledám, co se mi ten den podařilo. Někdy je to docela obtížné. Tím, jak jsme negativně zaměření, mi hned napadne několik věcí, které se mi nepodařily. Šotek se ale umí vyřádit.

Ale to, co mi šlo? Jde to ztuha. Většinou se snažím najít tři  pozitivní věci. Jak už jsem psala, občas mám potíž najít i jednu jedinou věc. Ale začínám si toho všímat i přes den a když se mi něco povede, prožiju si tu radost z toho hned. Večer to pak budu mít při rekapitulaci lehčí, lépe si na to vzpomenu.

Tuhle jsem si své negativní vidění uvědomila na turistickém výletě.

Cesta vedla vedle trati a kolem byla poházena spousta plastových lahví, kelímků, papírů,… no prostě čurbes. Toho jsem si všimla hned. Šotek byl ve svém živlu.  Jakmile jsem si to uvědomila, přeorientovala jsem svoji pozornost. Rozhlédla jsem se okolo a uviděla krásně kvetoucí šípkový keř. Růžičky na něm byly jako vymalované. Svítilo sluníčko a nade mnou bylo modré nebe. V duchu jsem udělala na Šotka dlouhý nos. Aby trochu splasknul ze svých olbřímích rozměrů.

 

 

A o tom to je. Zaměřovat svoji pozornost na pozitivní stránku věci. Hlava si na to postupně zvykne a bude to čím dál tím lepší. Tím nedám prostor Šotkovi, který je jinak velmi čilý. A svět rázem vypadá barevněji a veseleji.

Pochopila jsem, že je to jenom o mém vidění a vnímání světa. Buď ho vidím negativně a pak je šedivý,  někdy umí rozladit a někdy je i bolavý. Anebo je harmonický, hýří barvami a nedráždí. Je v něm radost a spousta tvořivé energie.

Záleží jen na mně, jaký úhel pohledu si zvolím.

Já už jsem si  vybrala. A co vy?

ZAJÍMAVÉ CÍLE?

                „Lidé nejsou líní. Mají pouze nezajímavé cíle, které je neinspirují.“  

 

                  Anthony Robbins

 

 

BYLA JSEM V RÁJI A V OBLACÍCH

Byla jsem v Českém ráji u kamarádky na chalupě. Vyrazily jsme na turistický výlet. Cestou k Prachovským skalám jsme minuly malebné koupaliště Pelíšek. Nyní zcela neudržované. Místní KČT už na to nestačí a noví následovníci zatím nejsou.

 

Pelíšek je podle pověstí bájný strážce a ochránce Prachovských skal. Žil prý v místních lesích, kde pěstoval bylinky darované od samotného Krakonoše a vařil z nich léčivé odvary. Právě po Pelíškovi bylo nazváno koupaliště, v srdci Prachovských skal. Je obklopeno hustými lesy. Napájení se děje z místního potoka, který pramení ve skalách nedaleko odtud.

U koupaliště stojí jeho strážce, duch Pelíšek, jehož plastika byla zhotovena roku 1939 podle návrhu L. Horáka.

 

Na místě bývalých šaten vyrostla úplně nová čajovna. Čajový altán Plující oblaka. Krásná myšlenka, nádherná realizace, skvělý nápad. Úžasné místo k zastavení a rozjímání. I s pohledem na brčálově zelený Pelíšek. Možná, kdyby fungoval jako koupaliště, nevznikl by zde čajový altán.
 

Inspirovali mě, jak udělat studený zelený čaj, jako živou stravu. Bezva nápad.

A tak mě zase napadá otázka, na kterou neznám odpověď. A ani místní pan obsluha to nevěděl. Jak je to s kofeinem v zeleném čaji? Je ho tam více nebo méně než v černém čaji? Dopídila jsem se totiž informací, které si vzájemně protiřečí. Uměl by mi to někdo vysvětlit?

 

Těší mě, že se najdou lidé, kteří dělají radost sobě i ostatním bez ohledu na zisk.

Přeji čajovému altánu Plující oblaka hodně spokojených zákazníků. Já spokojená byla. Co byla! Já byla přímo unešená. Že by plujícími oblaky?

  

 

 

LEPŠÍ CESTA

 

 

 

"Dosahujeme-li něčeho těžce a s námahou, chce nám tak život sdělit, že jsme na špatné cestě a že existuje cesta lepší."

 

B.Mohr

LÉČBA DOPISEM

Existuje jeden z mnoha způsobů, jak se vyrovnat s člověkem, se kterým jsem se nerozešla v dobrém, cítím se v jeho společnosti špatně, a proto se s ním nestýkám nebo jen velmi omezeně.

Tento  způsob je – napsat dopis. Ať už je to mamince, tatínkovi, babičce, kamarádovi, manželce, sourozenci, třeba i sobě,….. komukoliv, komu mám co vysvětlit.

I když už třeba není mezi námi. Smyslem je pochopit, porozumět a přijmout situaci, která tehdy nastala. Nikomu nic nevyčítám, jen popisuji, co se stalo, jak jsem to viděla a co jsem při tom cítila. Nic víc. Porozumění pomáhá k přijetí a přijetí přináší úlevu.

Druhým krokem je, že ten dopis přečtu. Nejlépe tomu, koho se týká. Pokud to z jakýchkoliv důvodů není možné, přečtu ho někomu blízkému, ke komu mám důvěru. Když i to nepřichází v úvahu, přečtu ho sobě před zrcadlem.

A dříve či později se dostaví úleva.

Uvědomila jsem si, že jsou na světě dva lidé, se kterými nechci komunikovat. Něco se v minulosti stalo a mně přišlo lepší a méně bolavé se s nimi nestýkat. Obrazně řečeno jsem je vyšoupla za dveře a ty za nimi pevně zabouchla.

Jenže potřeba klidu a spokojenosti začala být stále naléhavější.

Mně k tomu opět pomáhá můj vnitřní navigátor, mé vnitřní já.

„Napíšeš jim dopis.“ oznámilo mi mé vnitřní já.

„Tak jo.“ ani jsem se moc nezdráhala.

„Ale oni žijí a tak jim ho pošleš. Nebudeš ho jen číst sobě nebo někomu jinému. Pošleš ho.“ pokračovalo mé vnitřní já.

„Néééééééééééé. To nééééééééééé!“ bránila jsem se.

Ale mé vnitřní já je moudré, a tak se se mnou nehádalo, nediskutovalo. Jen si trpělivě počkalo, až k tomu dozraju.

„Ale oni mi budou  třeba chtít odpovědět a zase mi budou v životě dělat mrzutosti.“ pokračovala jsem.

„Vždycky sis uměla poradit, poradíš si i teď,“ dělo mé vnitřní já.

„Já nechci! Nééééééééééééééé!“ stále jsem se bránila.

Ale už někde uvnitř jsem cítila, že to přesně takhle udělám. A mé vnitřní já si počkalo.

„Tak jo. Napíšu i pošlu.“ pravila jsem o něco později rezignovaně.

To znamená dva lidi, dva dopisy. Ajaj.
 

Ale přít se s mým vnitřním já nemá smysl. Stejně vždy dojde na jeho slova. Pokud ho poslechnu, čeká mě úleva. A hodně velká. A to mi za to stojí.