...
a plyšáky vemte s sebou. Tak zněla část věty v dopise, který jsme
s kamarádkou poslaly svým známým. Rozhodly jsme se totiž vzít naše
oblíbené plyšáky na výlet. Když můžou mít svoji cestovku, mohou jet i na výlet.
Rozeslaly
jsme oznámení o akci a těšily se na plyšový dav.
A
pak to začalo. Jedna má ještě příliš malé děti, druhá má zase příliš velké
děti, další nemá žádné děti a tudíž ani plyšáky. Ten už nemá autíčko a tamten
ho má tak velké, že se mu do batůžku nevejde.
A
tak jsme vyrazily samy. Tedy samy. S námi jela i plyšová Míša a plyšový
papoušek Relax. Seděly v batůžcích a zvědavě koukaly na cestu.
Plyšáci
dělaly s kolemjdoucími divy. Lidé se s námi dávali do řeči více než
jindy, řidič autobusu nám sám a dobrovolně zastavil mimo zastávku tak, jak nám
to lépe vyhovovalo. Tolik přátelsky naladěných a usměvavých lidí za jednu cestu
si nepamatuji. A to jsou turisti ochotni se vždy zastavit na kus řeči. Ale
výlet s plyšáky trhal rekordy.
Úsměv
na tváři, jakoby vyvolávala vzpomínka na dětství. Na dobu plnou fantazie a
hravosti. Ale co nám brání, prožívat to i teď? Je to přece jen o našem
rozhodnutí. Hrát si můžeme v každém věku. Záleží jen na nás, zda si to
dovolíme.
Míša
visela celá schlíplá z batohu hlavou dolů, protože bylo vedro a ona má
kožíšek. Do řeči jí tedy moc nebylo.
V naší
oblíbené pizzerii na konci cesty jsme se usadily ke stolu. Všichni čtyři. Paní
servírka z nás byla nadšená. Aby ne. Míša zálibně pokukovala po Relaxovi a
ten na ni poulil oči. I ostatní návštěvníci od vedlejších stolů po očku
střídavě pozorovali plyšáky a nás.
Byl
to vydařený výlet. Relax od té doby nechce být ve skříni a vydobyl si místo na
sofa, kde trůní a rozhlíží se po pokoji.
Žádné komentáře:
Okomentovat