JSEM NARUŠITELKA

Jely jsme s kamarádkou na výlet.

Vlakem. Já nastoupila na Hlavním nádraží, ona přistoupila na Smíchově. Než tam vlak dojel, přišel průvodčí.

A už je tu Smíchov a kamarádka. Za chvíli opět přišel průvodčí. Ukázala jsem mu náš společný skupinový lístek, který už zkontroloval.

„Vás už jsem viděl,“ mávnul nade mnou a lístkem rukou a otočil se ke kamarádce.

„Ale mě ještě ne, já jsem Helena,“ pravila kamarádka, smějící se a podávající mu svoji Opencard.

Ztuhnul. Ohromilo ho to. Kdyby mu mělo co zaskočit, zaskočilo by mu. Protože jsme se smály, smál se taky. Jen nevěřícně vrtěl hlavou. To asi ještě nezažil.

Ale on se mi nepředstavil a já teď nevím, jak se jmenuje,“ posteskla si kamarádka.

Když šel za chvíli kolem nás, povídám:

„Tady Helena ale neví, jak se jmenujete, protože jste se jí nepředstavil.“

Zase se zarazil. To už se spolu s námi smál i pán sedící naproti.

„Já jsem Ladislav,“ pravil průvodčí rozpačitě a odešel.

A když se zase vracel (chodil nějak podezřele často kolem, tak daleko jsme zase nejely), pravil vítězně:

„Helena. Kvůli ní se vedla Trojská válka!“ a ukázal na ni prstem.

To už se chechtala půlka vagónu.

Naštěstí jsme za chvíli vystupovaly, celé vysmáté. Kdo ví, kam až by to došlo.

Napadlo mi, jak málo stačí k lepší náladě. Narušit stereotyp. Pro toho průvodčího to mohla být příjemná změna. Ono asi není moc zábavné chodit po vlaku, stále říkat totéž a kontrolovat lístky. Pořád to samé. A pak si jednou přijde nějaká Helena a …..

Být narušitelkou se mi líbí. Už přemýšlíme, kde svůj nově nabytý um uplatníme.

Těšte se.

BUKY

                                                      Buky v jejich nahé kráse

                            

  Buky ve svém majestátu

                                                        Jsou to ale svalovci, že?

KRIPL TÝM

Byli jsme v Alpách. Pro ty zvědavé, v Lechtalských.

Už cestou tam mi kamarádka povídá:

„Podívej se na osazenstvo autobusu. Abysme jim stačily.“

Rozhlédla jsem se kolem. Viděla jsem celkem různorodou skupinu, ve které bylo dost šedovlasých turistů spíše vyššího než středního věku.

„To zvládnem. Jsme přece v kondici.“ Pravila jsem sebevědomě.

Tak nám začal týden vysokohorské turistiky.

Hned na první túře se ukázalo, kdo je kdo. Vedoucí skupiny zavelel, že pokud si chce někdo zkrátit cestu, musí to být alespoň tři lidi. Nerozchozené a nevyspalé jsme tedy s kamarádkou chtěly, ale nikdo se k nám nepřidal. Protože jsme byly jen dvě, pokračovaly jsme v původní trase. Vlastně jsme ji šly proti své vůli celou!

A tu se ukázali výše zmínění turisti. Byli to totiž šedovlasí šlachovití chrti. Co krok to skok a mizeli ve výšinách zahalených mlhou. Nevěřícně jsme zíraly a ztěžka se drápaly vzhůru. Ale ze shora nic moc vidět nebylo, vršek byl v mlze. Asi nám to ti chrti vykoukali. Proto tak hnali nahoru. Škoda. Snad zítra bude vidět víc. Cestou dolů se utvořila skupinka, která se vzájemně podporovala a pomáhala si. Už jsme toho měli všichni dost.

Když jsme se vrátili do penzionu, šedovlasí šlachovití chrti už odpočatí, se chystali na zítřejší túru. Skoro to vypadalo, že vyrazí hned a nebudou ani čekat na ráno.

„A kdy budeme odpočívat?“

Odpočinek se konal jen v noci, přes den se chodilo.

„Proto jsme přece tady, né?“

Chodilo mi to ztěžka.

„Nějak špatně se aklimatizuju,“ myslela jsem si.

Nechala jsem chrty běhat jako první. Proto jsou to přece chrti. Utvořily jsme si vlastní skupinu a chodily jsme lehčí a kratší túry, na Alpy i tak dost vydatné. Bylo čím se kochat. Ty výhledy stály za to. Stále jsem se cítila dost unavená, ale přičítala jsem to zvýšené fyzické námaze.

Kamarádka na tom byla podobně. Měla toho taky dost. Vydatně jsme dopovaly čokoládu a rozinky cestou, a kafe tam, kde to šlo, někde na horské chatě.

„Až budu chtít jet příště do Alp, tak mi to, prosím tě, zakaž nebo rozmluv,“ nabádaly jsme se vzájemně. Představa dalšího drápání se vzhůru v nás vyvolávala téměř nevolnost.

Týden utekl a my se vrátili domů.

Doma jsem se cítila stále unavená.

„Zase ta aklimatizace. Nějak to hůř snáším. To bude asi i věkem,“ myslela jsem si, když jsem volala našim, že nepřijedu, protože si potřebuji odpočinout.

A jelikož jsem měla podivné modřiny a fleky na nohou, šla jsem k doktorce. Zkrátím to. Byla to borelioza. Aha, tu jsem si tahala s sebou. Ne jenom batoh. Proto ta únava. Nevěděla jsem, že ty borelie tolik váží. Asi také chtěly do Alp.

Moje kamarádka měla zase vysoký tlak. Zřejmě dost, protože se její paní doktorka vyděsila, jak s tím může chodit. Kdyby jen tušila kde všude!

Rázem byla jasná naše únava při túrách. My jsme mohly v Alpách založit Kripl tým. Bylo by nás víc. S přibývajícími cestami, přibývaly ortézy a elastická obinadla na končetinách účastníků zájezdu. Vypadali spíš jako váleční invalidé. Nebo jako polní lazaret na ústupu. Na nás byl, ale pohled!

Jedno je jasné. Až pojedu příště, budu fit a pak šedovlasí šlachovití chrti….bacha na mě!

JAK NÁS MÁLEM ZASTŘELILI

Málem nás zastřelili A to jsme ani nemuseli nikam do exotických krajin. Jen kousíček za Prahu.

Vyrazili jsme za sobotní turistikou na naši oblíbenou trasu přes Brdy. Výlet jsme trochu posunuli v čase. Místo ráno, jsme vyrazili odpoledne. Chtěli jsme si užít chůze ve tmě (viz článek TMA PŘEDE MNOU TMA ZA MNOU). A taky, že jsme si tu tmu užívali. Přes hodinu a půl jsme šlapali lesní silnicí. Nikde ani světýlko. Klídek a pohodička. Paráda. Všechny mé smysly si ve tmě přímo chrochtají blahem. Jen aby nám tu nechrochtali i divočáci. To bych fakt nerada.

Hluboko v Brdech, hluboká tma a v ní hluboké zážitky. K vidění bylo mnoho odstínů šedi. Taková je tma na Brdech!

Konec cesty jsme oslavili v pizzerii s jejím majitelem a vesele se vrátili domů.

Druhý den ráno, slyším v rádiu, že se v sobotu konal odstřel přemnožených divočáků na Brdech. Ty Brďo!  A to přímo tam, kde jsme chodili. To je teda pecka. Oni si tam střílí a my si tam chodíme ve tmě a bez světla. A mlčky. Ani jsme nemluvili, ani nechrochtali, ale dupali a funěli jsme dost. Podobnost čistě náhodná.

A myšlenky už letěly dopředu. Vidina toho, co se mohlo stát. Myslivci často střílí po všem, co se kde šustne. Jak slyší nějaký hluk, už tím směrem pálí. Fantazie pracuje na plné pecky. Už vidím tučné titulky v bulváru: MASAKR NA BRDECH. Představy pokračují. Potoky krve, zmatek, křik,…..

Tady si názorně předvádím, jak sama sobě dokážu způsobit stres, když nechám hlavu vygenerovat myšlenky na to, co se mohlo stát. V tomto případě je tady důležité slovo MOHLO. Mohlo, ale ono se nic nestalo.

Napadá mě, jak často se sami necháváme ovládat strachem úplně zbytečně. Něčím, co se sice mohlo nebo může stát, ale ve skutečnosti se to vůbec nestalo. Stačilo jen pomyšlení a hned jsem cítila úzkost. A to jsem seděla v bezpečí domova!

Měli jsme naplánovaný další výlet za dva týdny. Stejná trasa. A světe div se, myslivci taky. To tedy ne! Strach zvítězil na celé čáře. Vidina masakru je příliš živá. Nepůjdeme tam v tu dobu, odkládáme to na jindy. Bezpečí a pohoda jsou důležitější než dokazování si, že je to jen iracionální strach. Iracionální neiracionální, doma je doma!

Turistika je o pohodě, radosti a uvolnění. Ale jak se uvolnit pod palbou?

Tak jsme přežili odstřel divočáků.

VEĎ MĚ DÁL, CESTO MÁ….

Dostala jsem dvě otázky.

„Co v tobě vyvolává slovo CÍL?“

Nikdy mě nenapadlo se nad tím zamýšlet. Až teď.

Rázem mi začaly naskakovat obrazy. Vyvolává ve mně vidinu závodníka probíhajícího cílovou páskou. A představy pokračují. Hodiny a hodiny tréninků. Zátopek, běhající s pneumatikou jako zátěží za sebou. Stovky a stovky naběhaných či najezděných kilometrů. Pot cákající z těl závodníků. Zpocení a úplně mokří hráči čehokoliv. Hektolitry potu a následná únava. Dřina. To je ten správný pocit. Dostat se do cíle je dřina. Slovo cíl ve mně vyvolává pocit dřiny.

To mě tedy zarazilo.

Pokud si mám stanovit svůj životní cíl a jít si za ním, nechci se dřít. Chci být ve stavu proudění, neboli flow, jak se teď říká. To je něco jiného než dřina.

A co v tobě vyvolává slovo VIZE?

Představu toho kam jdu a čeho bych chtěla dosáhnout. Budoucnost. Kde a jak se vidím? Prožívám to do detailů, všemi smysly. Celé to hladce plyne a já s tím splývám. S úžasem si uvědomuji, že nikde žádná dřina. Fakt ne, plyne to tak nějak samo. Přináší mi to radost a spoustu energie. Nabíjí mě to. Být ve stavu proudění. Znáte ten stav? Člověk se do něčeho zabere, nevnímá čas a je při tom stále plný energie.

Jo. To je ono. Žádná dřina, žádné pachtění. Výsledek je stejný v obou případech. Dojdu tam, kam mířím. Ale ta cesta je rozdíl.

To je ale překvapení. Takže mám jasno. Cesta má mě vede za vizí. Cílovou pásku nechám sportovcům.