Chození ve tmě je dobré pro naše oči (viz můj
článek Hledali jsme tmu).
A tak jsem chodila ve tmě. Zase mě překvapilo, jaké
mám při tom příjemné pocity. Nejlépe se k tomu hodí lesní asfaltka a ne
přírodní cesta, která se v tomto případě mění na tzv.„ohubový“ terén. Je potřeba
být uvolněná, aby byly uvolněné i mé oči a pak na ně tma bude mít blahodárný účinek.
I na psychiku. Budu-li já i oči v napětí, vykoleduji si leda tak bolest
hlavy a nepříjemné pocity.
Je fajn, když se scenérie mění. Aby se mozek
nenudil. Protože v té prostoře, kde je uzavřen (říká se jí lebka), nic
nevidí. Nemá tam okna. On vidí jen přes naše oči a naše smysly, které mu
zprostředkovávají vjemy. To je jazyk, kterému rozumí. A tak je pro něj
nejlepší, když jsou naše vjemy pestré. Oči mu jsou ve tmě na nic.
Znova žasnu, co v té tmě všechno vnímám.
Mozku, doufám, že si to užíváš. Já tedy jo.
Vůně. V lesním porostu
vůni jehličí. Velmi intenzivně cítím vůni pryskyřice. Voní úplně jinak než ve
dne. Tam, kde převládá listnatý les, cítím vlhkou zem i vlhké listí. Je to
taková zemitá a uklidňující vůně.
Zvuky. Vedle cesty slyším
zurčící potok. Protože tma není zase až tak tmoucí, vidím vodu. Její hladina se
leskne a vypadá jako stojatá voda lesní tůňky, která se leskne jako zrcadlo.
Jen zvuk prozrazuje, že voda teče. A již vidím matný obrys malého splávku, přes
který voda klokotá.
Vybavuji si svoji jinou noční procházku. Tehdy
v Krkonoších. Byla slyšet zvěř. Dusání kopýtek i funění vedle cesty vůbec
nenaháněly strach. Možná jsou zvířata zaskočena naším rázným krokem. Uvědomuji
si, že ona jsou tu doma a já jen na návštěvě.
Vidění. Úplně v klidu
sundávám brýle. Zde se naprosto stírá rozdíl mezi člověkem, který kouká na svět
přes dioptrie a tím, kdo je nepotřebuje. Ve tmě vidíme oba prdlajs. A jestli to
prdlajs vidím ostře či rozostřeně je úplně fuk.
Také úleva pro oči (být bez brýlí). Posiluje se tím
periferní vidění.
Ve tmě vidím jinak. Jakoby celým tělem vnímám
prostor a obrysy všeho kolem. A když to trvá dostatečně dlouho (doporučuje se
minimálně 1 hodina), začínám se cítit naprosto přirozeně, jako bych tak žila od
nepaměti a o svítící žárovce snila jako o scifi. A což teprve mozek!
Co z toho všeho plyne?
Že příroda uklidňuje a uvolňuje je známá věc. Ale
že se tak děje i ve tmě mě nikdy nenapadlo. A mozek? Ten si přímo lebedí.
Protože dostává mnoho podnětů a je tak ve svém živlu.
Je to návrat k našim prapůvodním instinktům.
Také je to únik z našeho hektického a stresujícího života. Alespoň na
chvíli.
A to mě na tom těší.
Žádné komentáře:
Okomentovat