Únor 2014

Jak může vypadat únor

Drbákov, Albertovy skály

JSEM GENERÁLNÍ ŘEDITELKA

Jsem generální ředitelkou. Nevěříte? Přivedla mě k tomu kniha ZVLÁDNĚTE STRES METODOU INNER GAME. Autor W. Timothy Gallwey.

Líbí se mi část, ve které popisuje jedno ze cvičení, které dělají s účastníky a zkoušejí ho v praxi. Co to znamená, být generálním ředitelem svého života? Řídit a rozhodovat se o svém životě každý sám. Cituji ho:

Na našem semináři jedna žena, rozvedená padesátnice, prohlásila: „Můj viceprezident pro Vzhled mi říká, že bych si měla nechat udělat plastiku obličeje, pokud chci společensky a profesně obstát. Nevím, zda mám tuto radu přijmout nebo odmítnout. Co myslíte?“

„ Myslím, že kdybyste řídila korporaci a jeden z vašich viceprezidentů by vám doporučil vydat se určitým směrem, o jehož smysluplnosti si nejste jistá, chtěla byste slyšet i další názory na to, kam by vaše společnost měla směřovat.“

Moje odpověď ji mohutně rozesmála. „Ano, můj viceprezident pro Finance s tímto nápadem rozhodně nesouhlasí“

Zaujalo mě to. Představuji si, jak by to vypadalo v mém případě.

 Ustanovila jsem se tedy generální ředitelkou svého života. Mám i své náměstky. Náměstka pro Finance, pro Vztahy, pro Humor, pro Zdraví, pro Kritiku. Ten se ozývá dost často. Je to takový Hujer. Je hodně snaživý a neodbytný. Občas mou firmu dokonce řídil. A tak se cítí být velmi důležitý. S náměstkem pro Finance se kamarádí náměstek Skrblík. Taky všude strká nos.

Přemýšlím, v jakém případě bych mohla svoji novou roli uplatnit. Abych se to naučila. Vzpomněla jsem si na jednu nedávnou situaci.

Šla jsem si koupit čaj do jednoho malého obchůdku. Bylinková paní prodavačka se mi snažila prodat ještě nějaké další rostlinné produkty – výhodně v akci. A už se mi v hlavě odvíjí dialog mých náměstků, jak to mohlo vypadat.

Finance – „To vypadá zajímavě. To si kup. “

Zdraví – „Nepotřebuješ to. Jsi zdravá.“

Finance – „Ale mohlo by se to v budoucnu hodit.“

Zdraví – „Není to potřeba.“

A korunu tomu dodal Skrblík – „Ale ušetříš. To ber, Je to výhodné a v akci!“

V hlavě jsem měla chaos. To jak se mí náměstci překřikovali. Ale rozhodnutí bylo na mě.

Nakonec jsem si ty úžasné produkty nekoupila. Rozhodla jsem se tak, protože jsem cítila tlak na koupi od bylinkové paní. A já mám potřebu mít možnost výběru.

Takhle nějak se může porada odehrávat. Přitom celé to trvá jen pár vteřin.

Začíná se mi ta hra líbit.

Také se mi vybavil náměstek pro Humor. Ozval se, že moje firma je příliš vážná a usedlá a jeho návrhy na zlepšení často nejsou vyslyšeny. Poradní sbor přitakal. Hned jsem udělala opatření a přihlásila jsem se na přednášku Smíchologie.

Někdy se může stát, že se mnou některý z nich nesouhlasí. Ale rozhodnutí je jen na mě. Stejně jako ve firmě. A můj život je přece důležitější než nějaká firma.

K čemu to vlastně celé je?

Smyslem této analogie, této hry, je získat kontrolu a převzít zodpovědnost za vlastní život. (viz http://zivotacurina.blogspot.cz/2013/07/musim.html). Abych byla dostatečně nezávislá. A pak můj život bude vypadat úplně jinak.

ZIMNÍ

I takhle vypadá zima 2014

Pruhy v lese

Les v nejrůznějších podobách

Poslední zbytky prvního sněhu

Solitér

DÁM DĚLOVOU RÁNU

Miluju prásknutí papírového sáčku. Člověk ho nafoukne až až až ....až už to dál nejde a pak do něj praští. Prásk! Ozve se rána jako z děla a po těle se rozlije takový blažený pocit.

Každý papírový sáček, který se mi dostane do ruky, takto končí. Ovšem ne každý dá takovou pecku. Stačí malá trhlinka a je po radosti. A radost z toho práskání tedy mám. Velkou. Proto to dělám.

Jednou jsem si práskla v metru. To bylo něco! Stála jsem na nástupišti, čekala na vlak a právě dojedla bagetu. V ruce mi zůstal papírový sáček. Rázem bylo jasné, co udělám. Ten pokušitel ve mně se rázně ujal vedení. A vůbec nepřipouštěl nějaký odpor.

Nafoukla jsem ho a …..prásk! Ztuhla jsem a nevěřila vlastním uším. Zdálo se, jakoby se na chvilku zastavil život. Nástupiště téměř nedýchalo. To nebyla rána jako z děla, znělo to jako celá dělostřelecká salva. Nesla se tunelem nástupiště a v několika ozvěnách se vracela zpět. Mohutná a silná.

Pane jó, to byla šlupka. Tetelila jsem se blahem. To byla krása. Něco tak mohutného jsem v životě neslyšela.

Co dokáže jeden malý sáček od bagety.

Vůbec mě nenapadlo, že v uzavřeném prostoru metra se zvuk vrátí a bude mnohem razantnější. Ono stačí sledovat ozvěnu v tunelu. A že je metro pořádný tunel.

Ta rána mě nejprve zaskočila a poté jsem se začala smát. Lidé se po mně dívali, když jsem nesla usvědčující materiál do koše, a usmívali se, když jim došlo, co to bylo za ránu. Naštěstí jich tam moc nebylo a naštěstí se z té dardy nikomu nic nestalo. Nikdo nedostal infarkt a nikoho nekleplo.

Čekala jsem, že přijde někdo ze zaměstnanců metra, aby zjistil, co se děje. K mé velké úlevě nikdo nepřišel. Už jsem se pomalu viděla s pouty na rukou za narušení veřejného pořádku.

A pak přijel vlak a já v klidu odjela.

Práskání sáčků mě baví stále víc a využívám k tomu každou příležitost. Tedy každý vhodný sáček. Ale v metru si prásknout netroufám. Bojím se. Už by to nemuselo tak dobře dopadnout.