Znáte to? Také vám to v dětství říkali? Samochvála smrdí. Já to slyšela často. Doma i ve škole. Myslím, že v naší zeměpisné šířce je to docela běžné. Co to se mnou udělalo? Především to, že jsem přestala vidět to, co mi jde. Co se mi podařilo, nikdo neocenil, to bylo přece samozřejmé a normální, to se tak nějak rozumělo samo sebou.
Co nás naopak naučili velmi dobře, bylo uvědomování si toho, co nám nejde. Kde děláme chyby a v čem se ještě máme zlepšit. Vyrostl ve mně velký vnitřní kritik. Já mu říkám Šotek. Ani jsem netušila do jakých obrovských rozměrů narostl. A dlouho jsem to neviděla, ale už si toho začínám všímat.
Uvědomila jsem si to, když jsem začala zaměřovat pozornost na to, co mi jde.
Ale to, co mi šlo? Jde to ztuha. Většinou se snažím najít tři pozitivní věci. Jak už jsem psala, občas mám potíž najít i jednu jedinou věc. Ale začínám si toho všímat i přes den a když se mi něco povede, prožiju si tu radost z toho hned. Večer to pak budu mít při rekapitulaci lehčí, lépe si na to vzpomenu.
Tuhle jsem si své negativní vidění uvědomila na turistickém výletě.
Cesta vedla vedle trati a kolem byla poházena spousta plastových lahví, kelímků, papírů,… no prostě čurbes. Toho jsem si všimla hned. Šotek byl ve svém živlu. Jakmile jsem si to uvědomila, přeorientovala jsem svoji pozornost. Rozhlédla jsem se okolo a uviděla krásně kvetoucí šípkový keř. Růžičky na něm byly jako vymalované. Svítilo sluníčko a nade mnou bylo modré nebe. V duchu jsem udělala na Šotka dlouhý nos. Aby trochu splasknul ze svých olbřímích rozměrů.
Pochopila jsem, že je to jenom o mém vidění a vnímání světa. Buď ho vidím negativně a pak je šedivý, někdy umí rozladit a někdy je i bolavý. Anebo je harmonický, hýří barvami a nedráždí. Je v něm radost a spousta tvořivé energie.
Záleží jen na mně, jaký úhel pohledu si zvolím.
Já už jsem si vybrala. A co vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat