Byli jsme ve Vysokých
Tatrách. Hned první den jsem nám naplánovala dlouhou túru.
Z Tatranské Javoriny do
Sedielka. To je nejvýše položené přístupné sedlo v Tatrách.
A pak ještě přes Priečne
sedlo. To je zase nejobtížnější. Leze se po skále, na které jsou připevněny
řetězy. To aby se tam mohl vyškrábat kdejaký turista, který zrovna není
horolezec. Ale není to žádný jištěný
chodník.
Když jsem tu byla před 14
lety se svými syny, starší syn, tehdy 18letý mě nahoru vytáhnul. Bez něj bych
tam nelezla a vrátila se.
A teď jsem si chtěla
dokázat, že to zvládnu sama. Pomohl mi tento přístup.
Když se vás zeptám, jestli
sníte slona, co odpovíte? Já odpověděla, že asi ne. A když si ho rozporcuješ na
malé kousky? Tak to potom jo.
A Priečne sedlo byl můj
slon. Když jsem stála pod ním, mohlo mi nahánět strach svou velikostí
(OBRSLON). Ale rozporcovala jsem ho a už to tak hrozivě nevypadalo. Posunovala
jsem se od řetězu k řetězu, od očka k očku, při přestupech odpočívala
a najednou mi to celé nepřišlo tak strašně neschůdné. A pak jsem byla nahoře!
Jupíííííííí!!! Obrovská radost, že jsem to dokázala i úleva, že to mám za
sebou.
A takhle mohu porcovat vše,
co mi přijde těžké a obtížné. Po malých krůčcích to zvládám a při zpětném
pohledu si uvědomuji, že to tak strašné, jako to vypadalo, nakonec vůbec
nebylo.
A v tom je celé kouzlo.
A tak se ptám: „Sníte
slona?“
Žádné komentáře:
Okomentovat