HLEDALI JSME TMU

Moje oblíbená lektorka Hanka M. vede kurzy na zlepšení zraku přirozenou cestou. Jedno cvičení se provádí v přírodě ve tmě. Zeptala jsem se jí proč? Zde je její odpověď:

 

Když to shrnu, tak pohyb v naprosté tmě stimuluje fotoreceptory tyčinky, které slouží k perifernímu vidění a vidění za šera. Naopak umožňuje odpočinek čípkům, které slouží k detailnímu a barevnému vidění a  pří běžném způsobu života (přemíra práce na blízko, spojené často s usilovnou koncentrací či stresem, umělé osvětlení, atd.) jsou přetěžovány. Toho lze dosáhnout jen kombinací tmy a pohybu.

Pouhá tma je třeba k tomu, aby se rozšířily na maximum zornice a tím protáhly svaly duhovky (které necháváme zakrnět kvůli umělému osvětlení, slunečním brýlím,  stálému vyzařování počítače či televize).)

Snížení intenzity podnětů je relaxací pro sítnici i zrakový nerv, nezvyklé podněty stimulují zrakové centrum v mozku novým způsobem.

Je to návrat k tomu, k čemu byly naše oči vybaveny, jak je používali naši prapředkové. Úleva pro celý zrakový systém a přímo i nepřímo též psychická úleva.

Máme ve zvyku kontrolovat své okolí převážně zrakem, spoléhat se hlavně na oči (tím je přetěžujeme). Zde jsme nuceni zapojit i další smysly.

 

A tak jsme se vydali hledat tmu. Ona, její manžel a já. Ale hledejte tmu v okolí Prahy. Je potřeba, aby nebylo vidět žádné umělé osvětlení. Což se ve světelném smogu, který Praha vytváří, hledá špatně.

Zamířili jsme proto do Dobřichovic, na Brdy, do lesa. Mít s sebou chlapa, když bloudíme v noci ve tmě po neznámém lese, po neznámých cestách není vůbec špatné. Co kdybychom se střetli s divočákem nebo kdoví čím ještě? Jistě by si s ním hravě poradil.  A taky, víc hlav víc ví. V tomto případě je větší šance, že si někdo zapamatuje cestu.

Bloudili jsme od sem po tam, ale nakonec jsme natrefili na silničku, která se pro náš účel výborně hodila. Tu jsem vyfotila a vidíte ji na přiložené fotce. To je pravá nefalšovaná dobřichovická tma na silničce.

Chození ve tmě bystří smysly. Vnímám v té tmě vůni lesa. Voní mnohem intenzivněji než ve dne. Nádhera.  A také mohu slyšet různé zvuky.  Spíše však slyším vlastní dech a naše funění. Čím déle jsem ve tmě, tím více se probouzejí přirozené instinkty a já zjišťuji, že se docela dobře orientuji. A také si překvapeně uvědomuji co vše vnímám a jak dobře se při tom cítím.
 

Ale našli jsme to, co jsme potřebovali. Hurá. A protože se mezitím dalo do deště, vydali jsme se zpět. Mise byla splněna, tma nalezena. Můžeme posilovat oční tyčinky o stošest.

Až tu tmu prokoukneme, to budeme teprv koukat!

Můžete se přidat.



 

Zajímá vás jak zlepšit zrak přirozenou cestou? Klikněte a čtěte. http://www.lepsi-zrak.cz

 

NOVÝ KURZ - Jak mít pro strach uděláno

JAK MÍT PRO STRACH UDĚLÁNO



Máte někdy strach? Cítíte nervozitu, trému, nebo nejistotu? Znáte rozklepaný žaludek, rudnoucí tváře a sevřené hrdlo? Jestli ano, pak čtěte dál.

Co je to strach?

Strach je signál upozorňující na hrozící nebezpečí. Je to ale také emoce, kterou vytváří naše myšlení jako představu toho, co by se mohlo stát. Tím, že v těchto představách setrváváme, či je ještě rozvíjíme, posilujeme náš strach. Viz: http://www.kurzweilova.cz/pribehy-skryte-za-prokrastinaci
Strach je emoce, která k nám patří. Můžeme se naučit s ní zacházet tak, aby nás neomezoval a neparalyzoval. Odpověď na otázku „Jak?“, se dozvíte na kurzu.

Tam se společně naučíme, jak strachu porozumět a přijmout ho jako důležitou informaci. Pak pocítíme úlevu a otevřeme dveře podstatné změně v našem životě.

O čem bude kurz?
• Ukážeme si, jaké podoby má strach.
• Uslyšíme, kde všude se s ním můžeme potkat a za čím se skrývá.
• Pochopíme, jak se projevuje a kde všude nás omezuje.
• Naučíme se zvládat paralyzující strachy.
• Uděláme první kroky k pevnější sebedůvěře.

Pro koho se kurz hodí?
Pro všechny, kteří znají
• nervozitu, když mají jednat s cizími lidmi
• stažený žaludek, když mají jít do cizího prostředí
• těžkou trému před prezentací
• beznadějně vyschlé hrdlo, když mají promluvit před lidmi
• nejistotu, co si počít, když věci nefungují tak, jak mají
• obavy zda zvládnou splnit úkol zadaný šéfem
• stud a zrudnutí až po paty, když mají vystoupit před lidmi
• vnitřní rozklepanost, když se mají sejít s někým cizím a něco s ním řešit
• obavy, z možných komplikací při vyřizování úředních záležitostí
• nepříjemné napětí při změně místa
• tíživé představy z toho, jak to bude na novém místě vypadat
• pochybnosti, zda vše klapne při stěhování
• nejistotu z toho, jak si poradí se vším, co život přináší
• špatné spaní z očekávání věcí příštích

Zajímá vás to? Klikněte a přihlaste se.

http://kurzweilova.cz/jak-mit-pro-strach-udelano

JAKÁ OMEZENÍ?

"Jediná omezení, která v lidských životech existují si klademe my sami.“

  Konfucius

 

SAMOCHVÁLA SMRDÍ?

Znáte to? Také vám to v dětství říkali? Samochvála smrdí. Já to slyšela často. Doma i ve škole. Myslím, že v naší zeměpisné šířce je to docela běžné. Co to se mnou udělalo? Především to, že jsem přestala vidět to, co mi jde. Co se mi podařilo, nikdo neocenil, to bylo přece samozřejmé a normální, to se tak nějak rozumělo samo sebou.

Co nás naopak naučili velmi dobře, bylo uvědomování si toho, co nám nejde. Kde děláme chyby a v čem se ještě máme zlepšit. Vyrostl ve mně velký vnitřní kritik. Já mu říkám Šotek. Ani jsem netušila do jakých obrovských rozměrů narostl. A dlouho jsem to neviděla, ale už si toho začínám všímat.

Uvědomila jsem si to, když jsem začala zaměřovat pozornost na to, co mi jde.

 

Aha. A co to je? A jak se to hledá?  Každý večer se zamyslím a hledám, co se mi ten den podařilo. Někdy je to docela obtížné. Tím, jak jsme negativně zaměření, mi hned napadne několik věcí, které se mi nepodařily. Šotek se ale umí vyřádit.

Ale to, co mi šlo? Jde to ztuha. Většinou se snažím najít tři  pozitivní věci. Jak už jsem psala, občas mám potíž najít i jednu jedinou věc. Ale začínám si toho všímat i přes den a když se mi něco povede, prožiju si tu radost z toho hned. Večer to pak budu mít při rekapitulaci lehčí, lépe si na to vzpomenu.

Tuhle jsem si své negativní vidění uvědomila na turistickém výletě.

Cesta vedla vedle trati a kolem byla poházena spousta plastových lahví, kelímků, papírů,… no prostě čurbes. Toho jsem si všimla hned. Šotek byl ve svém živlu.  Jakmile jsem si to uvědomila, přeorientovala jsem svoji pozornost. Rozhlédla jsem se okolo a uviděla krásně kvetoucí šípkový keř. Růžičky na něm byly jako vymalované. Svítilo sluníčko a nade mnou bylo modré nebe. V duchu jsem udělala na Šotka dlouhý nos. Aby trochu splasknul ze svých olbřímích rozměrů.

 

 

A o tom to je. Zaměřovat svoji pozornost na pozitivní stránku věci. Hlava si na to postupně zvykne a bude to čím dál tím lepší. Tím nedám prostor Šotkovi, který je jinak velmi čilý. A svět rázem vypadá barevněji a veseleji.

Pochopila jsem, že je to jenom o mém vidění a vnímání světa. Buď ho vidím negativně a pak je šedivý,  někdy umí rozladit a někdy je i bolavý. Anebo je harmonický, hýří barvami a nedráždí. Je v něm radost a spousta tvořivé energie.

Záleží jen na mně, jaký úhel pohledu si zvolím.

Já už jsem si  vybrala. A co vy?

ZAJÍMAVÉ CÍLE?

                „Lidé nejsou líní. Mají pouze nezajímavé cíle, které je neinspirují.“  

 

                  Anthony Robbins