PŘEDSTAVIVOST

"Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude."

A. Einstein

TMA PŘEDE MNOU TMA ZA MNOU

Chození ve tmě je dobré pro naše oči (viz můj článek Hledali jsme tmu).

A tak jsem chodila ve tmě. Zase mě překvapilo, jaké mám při tom příjemné pocity. Nejlépe se k tomu hodí lesní asfaltka a ne přírodní cesta, která se v tomto případě mění na tzv.„ohubový“ terén. Je potřeba být uvolněná, aby byly uvolněné i mé oči a pak na ně tma bude mít blahodárný účinek. I na psychiku. Budu-li já i oči v napětí, vykoleduji si leda tak bolest hlavy a nepříjemné pocity.

Je fajn, když se scenérie mění. Aby se mozek nenudil. Protože v té prostoře, kde je uzavřen (říká se jí lebka), nic nevidí. Nemá tam okna. On vidí jen přes naše oči a naše smysly, které mu zprostředkovávají vjemy. To je jazyk, kterému rozumí. A tak je pro něj nejlepší, když jsou naše vjemy pestré. Oči mu jsou ve tmě na nic.

Znova žasnu, co v té tmě všechno vnímám. Mozku, doufám, že si to užíváš. Já tedy jo.

Vůně. V lesním porostu vůni jehličí. Velmi intenzivně cítím vůni pryskyřice. Voní úplně jinak než ve dne. Tam, kde převládá listnatý les, cítím vlhkou zem i vlhké listí. Je to taková zemitá a uklidňující vůně.

Zvuky. Vedle cesty slyším zurčící potok. Protože tma není zase až tak tmoucí, vidím vodu. Její hladina se leskne a vypadá jako stojatá voda lesní tůňky, která se leskne jako zrcadlo. Jen zvuk prozrazuje, že voda teče. A již vidím matný obrys malého splávku, přes který voda klokotá.

Vybavuji si svoji jinou noční procházku. Tehdy v Krkonoších. Byla slyšet zvěř. Dusání kopýtek i funění vedle cesty vůbec nenaháněly strach. Možná jsou zvířata zaskočena naším rázným krokem. Uvědomuji si, že ona jsou tu doma a já jen na návštěvě.

Vidění. Úplně v klidu sundávám brýle. Zde se naprosto stírá rozdíl mezi člověkem, který kouká na svět přes dioptrie a tím, kdo je nepotřebuje. Ve tmě vidíme oba prdlajs. A jestli to prdlajs vidím ostře či rozostřeně je úplně fuk.

Také úleva pro oči (být bez brýlí). Posiluje se tím periferní vidění.

Ve tmě vidím jinak. Jakoby celým tělem vnímám prostor a obrysy všeho kolem. A když to trvá dostatečně dlouho (doporučuje se minimálně 1 hodina), začínám se cítit naprosto přirozeně, jako bych tak žila od nepaměti a o svítící žárovce snila jako o scifi. A což teprve mozek!

Co z toho všeho plyne?

Že příroda uklidňuje a uvolňuje je známá věc. Ale že se tak děje i ve tmě mě nikdy nenapadlo. A mozek? Ten si přímo lebedí. Protože dostává mnoho podnětů a je tak ve svém živlu.

Je to návrat k našim prapůvodním instinktům. Také je to únik z našeho hektického a stresujícího života. Alespoň na chvíli.

A to mě na tom těší.

SÍLA MYŠLENKY

"Jsme tím, co si myslíme. Ze svých myšlenek stavíme svůj svět". — Buddha

 

Tatry Vysoké vysokéééééé, veršovaný deník

ŠTRBSKÉ PLESO, září 2013

U Smreku a u Plesa             

naše nová adresa

Šli jsme velkou túru

stoupali jsme vzhůru

Sedielko a Priečne sedlo

na Zbojničke nebylo už žádne jedlo

Nejvyšší a nejtěžší

to člověka potěší

Dolů ve tmě bojím se

jako bych šla po římse

Podaná ruka je jistota a jasná zpráva,

že dojdu dolů živa a zdráva

V Grandhotelu Bellevue

navštěvujem bazén

Nevyužít relaxace

mohl by jen blázen

Bielovodská dolina, nezdá se to sice,

ale je delší než Lovosice

Zkracujeme cestu stopem tam

geodeti mávaj nám

Prielom už se blíží

z výšky na nás shlíží

Řetězy a kramle

zvládli jsme je hravě

Cestou dolů jdeme potichu,

abychom nevyplašili stádo kamzíků

A ještě sviště

lépe ho vyfotíme příště

Hvězdy ve tmě krásně září

Velký vůz nás doprovází

Velickou dolinou

jdeme známou krajinou

Štíty na nás z výšky shlíží

Polský hřeben už se blíží

A Východní Vysoká

kouká na nás z vysoka

Náhle jsme nahoře

naše srdce jásá

Z úst se line užaslé

Kurva to je krása

Při pohledu ze shora

roste ve mně pokora

Vodopád Skok zurčí

davy pod ním hučí

Hrdé štíty krásu jistí

pohled na ně duši čistí

Mlynická dolina sluncem prozářena

u Capieho plesa je túra ukončena

Tatranská Javorino jsme tu zas

Kopské sedlo vítá nás

Brnčálka toť úkryt jistý

před deštěm to střecha jistí

Do Tatranské Lomnice

pospícháme velice

Cestou dolů: Kam je dali?

hrdé štíty mlha halí

Zahnuli jsme, jdeme přes

vyroste tu LIDL les

Zase plavčo v bazénu

protahujem svaly

vířivka a teplá voda

to je to to pravý

Ze Ždiaru Strednice Monkovou dolinou

šlapeme nahoru cestou tou jedinou

Cestou strmě stoupáme

A v potu se koupáme

Monková dolina, bláto a louže

namoklý vápenec šíleně klouže

Nahoře už prší

déšť výhledy ruší

Cestou dolů do Lomnice

promokli jsme převelice

V električke v teple

ždímu si fusekle

Sním o tom mít suché nožky

nechci mít mokré ponožky

Zase leje jako ďas

v bazénu jsme zas a zas

Nemá cenu chodit vzhůru

nejdeme na žádnou túru

Čas se krátí, končíme

do Prahy zpět frčíme

Příští rok v jarněletní čas

Belanky, my přijdem ZAS

  

SNĚDLA JSEM V TATRÁCH SLONA

Byli jsme ve Vysokých Tatrách. Hned první den jsem nám naplánovala dlouhou túru.

 

 

Z Tatranské Javoriny do Sedielka. To je nejvýše položené přístupné sedlo v Tatrách.

A pak ještě přes Priečne sedlo. To je zase nejobtížnější. Leze se po skále, na které jsou připevněny řetězy. To aby se tam mohl vyškrábat kdejaký turista, který zrovna není horolezec.  Ale není to žádný jištěný chodník. 

 

Když jsem tu byla před 14 lety se svými syny, starší syn, tehdy 18letý mě nahoru vytáhnul. Bez něj bych tam nelezla a vrátila se. 

A teď jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu sama. Pomohl mi tento přístup.

Když se vás zeptám, jestli sníte slona, co odpovíte? Já odpověděla, že asi ne. A když si ho rozporcuješ na malé kousky? Tak to potom jo. 

 

A Priečne sedlo byl můj slon. Když jsem stála pod ním, mohlo mi nahánět strach svou velikostí (OBRSLON). Ale rozporcovala jsem ho a už to tak hrozivě nevypadalo. Posunovala jsem se od řetězu k řetězu, od očka k očku, při přestupech odpočívala a najednou mi to celé nepřišlo tak strašně neschůdné. A pak jsem byla nahoře! Jupíííííííí!!! Obrovská radost, že jsem to dokázala i úleva, že to mám za sebou. 

A takhle mohu porcovat vše, co mi přijde těžké a obtížné. Po malých krůčcích to zvládám a při zpětném pohledu si uvědomuji, že to tak strašné, jako to vypadalo, nakonec vůbec nebylo. 
 

A v tom je celé kouzlo. 

A tak se ptám: „Sníte slona?“