Jely
jsme s kamarádkou na výlet.
Vlakem.
Já nastoupila na Hlavním nádraží, ona přistoupila na Smíchově. Než tam vlak
dojel, přišel průvodčí.
A
už je tu Smíchov a kamarádka. Za chvíli opět přišel průvodčí. Ukázala jsem mu
náš společný skupinový lístek, který už zkontroloval.
„Ale
mě ještě ne, já jsem Helena,“ pravila kamarádka, smějící se a podávající mu
svoji Opencard.
Ztuhnul.
Ohromilo ho to. Kdyby mu mělo co zaskočit, zaskočilo by mu. Protože jsme se
smály, smál se taky. Jen nevěřícně vrtěl hlavou. To asi ještě nezažil.
Ale
on se mi nepředstavil a já teď nevím, jak se jmenuje,“ posteskla si kamarádka.
Když
šel za chvíli kolem nás, povídám:
„Tady
Helena ale neví, jak se jmenujete, protože jste se jí nepředstavil.“
Zase
se zarazil. To už se spolu s námi smál i pán sedící naproti.
„Já
jsem Ladislav,“ pravil průvodčí rozpačitě a odešel.
A
když se zase vracel (chodil nějak podezřele často kolem, tak daleko jsme zase
nejely), pravil vítězně:
„Helena.
Kvůli ní se vedla Trojská válka!“ a ukázal na ni prstem.
To
už se chechtala půlka vagónu.
Napadlo
mi, jak málo stačí k lepší náladě. Narušit stereotyp. Pro toho průvodčího
to mohla být příjemná změna. Ono asi není moc zábavné chodit po vlaku, stále
říkat totéž a kontrolovat lístky. Pořád to samé. A pak si jednou přijde nějaká
Helena a …..
Být
narušitelkou se mi líbí. Už přemýšlíme, kde svůj nově nabytý um uplatníme.
Těšte
se.
Žádné komentáře:
Okomentovat