KRIPL TÝM

Byli jsme v Alpách. Pro ty zvědavé, v Lechtalských.

Už cestou tam mi kamarádka povídá:

„Podívej se na osazenstvo autobusu. Abysme jim stačily.“

Rozhlédla jsem se kolem. Viděla jsem celkem různorodou skupinu, ve které bylo dost šedovlasých turistů spíše vyššího než středního věku.

„To zvládnem. Jsme přece v kondici.“ Pravila jsem sebevědomě.

Tak nám začal týden vysokohorské turistiky.

Hned na první túře se ukázalo, kdo je kdo. Vedoucí skupiny zavelel, že pokud si chce někdo zkrátit cestu, musí to být alespoň tři lidi. Nerozchozené a nevyspalé jsme tedy s kamarádkou chtěly, ale nikdo se k nám nepřidal. Protože jsme byly jen dvě, pokračovaly jsme v původní trase. Vlastně jsme ji šly proti své vůli celou!

A tu se ukázali výše zmínění turisti. Byli to totiž šedovlasí šlachovití chrti. Co krok to skok a mizeli ve výšinách zahalených mlhou. Nevěřícně jsme zíraly a ztěžka se drápaly vzhůru. Ale ze shora nic moc vidět nebylo, vršek byl v mlze. Asi nám to ti chrti vykoukali. Proto tak hnali nahoru. Škoda. Snad zítra bude vidět víc. Cestou dolů se utvořila skupinka, která se vzájemně podporovala a pomáhala si. Už jsme toho měli všichni dost.

Když jsme se vrátili do penzionu, šedovlasí šlachovití chrti už odpočatí, se chystali na zítřejší túru. Skoro to vypadalo, že vyrazí hned a nebudou ani čekat na ráno.

„A kdy budeme odpočívat?“

Odpočinek se konal jen v noci, přes den se chodilo.

„Proto jsme přece tady, né?“

Chodilo mi to ztěžka.

„Nějak špatně se aklimatizuju,“ myslela jsem si.

Nechala jsem chrty běhat jako první. Proto jsou to přece chrti. Utvořily jsme si vlastní skupinu a chodily jsme lehčí a kratší túry, na Alpy i tak dost vydatné. Bylo čím se kochat. Ty výhledy stály za to. Stále jsem se cítila dost unavená, ale přičítala jsem to zvýšené fyzické námaze.

Kamarádka na tom byla podobně. Měla toho taky dost. Vydatně jsme dopovaly čokoládu a rozinky cestou, a kafe tam, kde to šlo, někde na horské chatě.

„Až budu chtít jet příště do Alp, tak mi to, prosím tě, zakaž nebo rozmluv,“ nabádaly jsme se vzájemně. Představa dalšího drápání se vzhůru v nás vyvolávala téměř nevolnost.

Týden utekl a my se vrátili domů.

Doma jsem se cítila stále unavená.

„Zase ta aklimatizace. Nějak to hůř snáším. To bude asi i věkem,“ myslela jsem si, když jsem volala našim, že nepřijedu, protože si potřebuji odpočinout.

A jelikož jsem měla podivné modřiny a fleky na nohou, šla jsem k doktorce. Zkrátím to. Byla to borelioza. Aha, tu jsem si tahala s sebou. Ne jenom batoh. Proto ta únava. Nevěděla jsem, že ty borelie tolik váží. Asi také chtěly do Alp.

Moje kamarádka měla zase vysoký tlak. Zřejmě dost, protože se její paní doktorka vyděsila, jak s tím může chodit. Kdyby jen tušila kde všude!

Rázem byla jasná naše únava při túrách. My jsme mohly v Alpách založit Kripl tým. Bylo by nás víc. S přibývajícími cestami, přibývaly ortézy a elastická obinadla na končetinách účastníků zájezdu. Vypadali spíš jako váleční invalidé. Nebo jako polní lazaret na ústupu. Na nás byl, ale pohled!

Jedno je jasné. Až pojedu příště, budu fit a pak šedovlasí šlachovití chrti….bacha na mě!