DÁM DĚLOVOU RÁNU

Miluju prásknutí papírového sáčku. Člověk ho nafoukne až až až ....až už to dál nejde a pak do něj praští. Prásk! Ozve se rána jako z děla a po těle se rozlije takový blažený pocit.

Každý papírový sáček, který se mi dostane do ruky, takto končí. Ovšem ne každý dá takovou pecku. Stačí malá trhlinka a je po radosti. A radost z toho práskání tedy mám. Velkou. Proto to dělám.

Jednou jsem si práskla v metru. To bylo něco! Stála jsem na nástupišti, čekala na vlak a právě dojedla bagetu. V ruce mi zůstal papírový sáček. Rázem bylo jasné, co udělám. Ten pokušitel ve mně se rázně ujal vedení. A vůbec nepřipouštěl nějaký odpor.

Nafoukla jsem ho a …..prásk! Ztuhla jsem a nevěřila vlastním uším. Zdálo se, jakoby se na chvilku zastavil život. Nástupiště téměř nedýchalo. To nebyla rána jako z děla, znělo to jako celá dělostřelecká salva. Nesla se tunelem nástupiště a v několika ozvěnách se vracela zpět. Mohutná a silná.

Pane jó, to byla šlupka. Tetelila jsem se blahem. To byla krása. Něco tak mohutného jsem v životě neslyšela.

Co dokáže jeden malý sáček od bagety.

Vůbec mě nenapadlo, že v uzavřeném prostoru metra se zvuk vrátí a bude mnohem razantnější. Ono stačí sledovat ozvěnu v tunelu. A že je metro pořádný tunel.

Ta rána mě nejprve zaskočila a poté jsem se začala smát. Lidé se po mně dívali, když jsem nesla usvědčující materiál do koše, a usmívali se, když jim došlo, co to bylo za ránu. Naštěstí jich tam moc nebylo a naštěstí se z té dardy nikomu nic nestalo. Nikdo nedostal infarkt a nikoho nekleplo.

Čekala jsem, že přijde někdo ze zaměstnanců metra, aby zjistil, co se děje. K mé velké úlevě nikdo nepřišel. Už jsem se pomalu viděla s pouty na rukou za narušení veřejného pořádku.

A pak přijel vlak a já v klidu odjela.

Práskání sáčků mě baví stále víc a využívám k tomu každou příležitost. Tedy každý vhodný sáček. Ale v metru si prásknout netroufám. Bojím se. Už by to nemuselo tak dobře dopadnout.