Dostala
jsem dvě otázky.
„Co
v tobě vyvolává slovo CÍL?“
Nikdy
mě nenapadlo se nad tím zamýšlet. Až teď.
Rázem
mi začaly naskakovat obrazy. Vyvolává ve mně vidinu závodníka probíhajícího
cílovou páskou. A představy pokračují. Hodiny a hodiny tréninků. Zátopek,
běhající s pneumatikou jako zátěží za sebou. Stovky a stovky naběhaných či
najezděných kilometrů. Pot cákající z těl závodníků. Zpocení a úplně mokří
hráči čehokoliv. Hektolitry potu a následná únava. Dřina. To je ten správný pocit. Dostat se do cíle je dřina. Slovo cíl ve mně vyvolává pocit dřiny.
To
mě tedy zarazilo.
Pokud
si mám stanovit svůj životní cíl a jít si za ním, nechci se dřít. Chci být ve
stavu proudění, neboli flow, jak se teď říká. To je něco jiného než dřina.
Představu
toho kam jdu a čeho bych chtěla dosáhnout. Budoucnost. Kde a jak se vidím?
Prožívám to do detailů, všemi smysly. Celé to hladce plyne a já s tím splývám. S úžasem si uvědomuji,
že nikde žádná dřina. Fakt ne, plyne to tak nějak samo. Přináší mi to radost a
spoustu energie. Nabíjí mě to. Být ve stavu proudění. Znáte ten stav? Člověk se
do něčeho zabere, nevnímá čas a je při tom stále plný energie.
Jo.
To je ono. Žádná dřina, žádné pachtění. Výsledek je stejný v obou
případech. Dojdu tam, kam mířím. Ale ta cesta je rozdíl.
To
je ale překvapení. Takže mám jasno. Cesta má mě vede za vizí. Cílovou pásku
nechám sportovcům.
Žádné komentáře:
Okomentovat