BYLA JSEM V RÁJI A V OBLACÍCH

Byla jsem v Českém ráji u kamarádky na chalupě. Vyrazily jsme na turistický výlet. Cestou k Prachovským skalám jsme minuly malebné koupaliště Pelíšek. Nyní zcela neudržované. Místní KČT už na to nestačí a noví následovníci zatím nejsou.

 

Pelíšek je podle pověstí bájný strážce a ochránce Prachovských skal. Žil prý v místních lesích, kde pěstoval bylinky darované od samotného Krakonoše a vařil z nich léčivé odvary. Právě po Pelíškovi bylo nazváno koupaliště, v srdci Prachovských skal. Je obklopeno hustými lesy. Napájení se děje z místního potoka, který pramení ve skalách nedaleko odtud.

U koupaliště stojí jeho strážce, duch Pelíšek, jehož plastika byla zhotovena roku 1939 podle návrhu L. Horáka.

 

Na místě bývalých šaten vyrostla úplně nová čajovna. Čajový altán Plující oblaka. Krásná myšlenka, nádherná realizace, skvělý nápad. Úžasné místo k zastavení a rozjímání. I s pohledem na brčálově zelený Pelíšek. Možná, kdyby fungoval jako koupaliště, nevznikl by zde čajový altán.
 

Inspirovali mě, jak udělat studený zelený čaj, jako živou stravu. Bezva nápad.

A tak mě zase napadá otázka, na kterou neznám odpověď. A ani místní pan obsluha to nevěděl. Jak je to s kofeinem v zeleném čaji? Je ho tam více nebo méně než v černém čaji? Dopídila jsem se totiž informací, které si vzájemně protiřečí. Uměl by mi to někdo vysvětlit?

 

Těší mě, že se najdou lidé, kteří dělají radost sobě i ostatním bez ohledu na zisk.

Přeji čajovému altánu Plující oblaka hodně spokojených zákazníků. Já spokojená byla. Co byla! Já byla přímo unešená. Že by plujícími oblaky?

  

 

 

LEPŠÍ CESTA

 

 

 

"Dosahujeme-li něčeho těžce a s námahou, chce nám tak život sdělit, že jsme na špatné cestě a že existuje cesta lepší."

 

B.Mohr

LÉČBA DOPISEM

Existuje jeden z mnoha způsobů, jak se vyrovnat s člověkem, se kterým jsem se nerozešla v dobrém, cítím se v jeho společnosti špatně, a proto se s ním nestýkám nebo jen velmi omezeně.

Tento  způsob je – napsat dopis. Ať už je to mamince, tatínkovi, babičce, kamarádovi, manželce, sourozenci, třeba i sobě,….. komukoliv, komu mám co vysvětlit.

I když už třeba není mezi námi. Smyslem je pochopit, porozumět a přijmout situaci, která tehdy nastala. Nikomu nic nevyčítám, jen popisuji, co se stalo, jak jsem to viděla a co jsem při tom cítila. Nic víc. Porozumění pomáhá k přijetí a přijetí přináší úlevu.

Druhým krokem je, že ten dopis přečtu. Nejlépe tomu, koho se týká. Pokud to z jakýchkoliv důvodů není možné, přečtu ho někomu blízkému, ke komu mám důvěru. Když i to nepřichází v úvahu, přečtu ho sobě před zrcadlem.

A dříve či později se dostaví úleva.

Uvědomila jsem si, že jsou na světě dva lidé, se kterými nechci komunikovat. Něco se v minulosti stalo a mně přišlo lepší a méně bolavé se s nimi nestýkat. Obrazně řečeno jsem je vyšoupla za dveře a ty za nimi pevně zabouchla.

Jenže potřeba klidu a spokojenosti začala být stále naléhavější.

Mně k tomu opět pomáhá můj vnitřní navigátor, mé vnitřní já.

„Napíšeš jim dopis.“ oznámilo mi mé vnitřní já.

„Tak jo.“ ani jsem se moc nezdráhala.

„Ale oni žijí a tak jim ho pošleš. Nebudeš ho jen číst sobě nebo někomu jinému. Pošleš ho.“ pokračovalo mé vnitřní já.

„Néééééééééééé. To nééééééééééé!“ bránila jsem se.

Ale mé vnitřní já je moudré, a tak se se mnou nehádalo, nediskutovalo. Jen si trpělivě počkalo, až k tomu dozraju.

„Ale oni mi budou  třeba chtít odpovědět a zase mi budou v životě dělat mrzutosti.“ pokračovala jsem.

„Vždycky sis uměla poradit, poradíš si i teď,“ dělo mé vnitřní já.

„Já nechci! Nééééééééééééééé!“ stále jsem se bránila.

Ale už někde uvnitř jsem cítila, že to přesně takhle udělám. A mé vnitřní já si počkalo.

„Tak jo. Napíšu i pošlu.“ pravila jsem o něco později rezignovaně.

To znamená dva lidi, dva dopisy. Ajaj.
 

Ale přít se s mým vnitřním já nemá smysl. Stejně vždy dojde na jeho slova. Pokud ho poslechnu, čeká mě úleva. A hodně velká. A to mi za to stojí.

LABYRINT NEBO BLUDIŠTĚ aneb kde mám pravou hemisféru?

Rozhodně labyrint. V bludišti bloudím a tápu, než najdu tu správnou cestu. Cestičky končí slepě. Protože se mi to občas děje i v životě, nemám potřebu to ještě dobrovolně vyhledávat. Bludiště dezorientuje. 

Ale labyrint! Je to takový spirálový chodníček.  Prý při jeho procházení zapojujeme pravou hemisféru. Jinak jsme výrazně levohemisféroví. Levá hemisféra je odpovědná za logiku, pravá za pocity, představy, prožívání.  Hm. Z vlastní zkušenosti bych řekla, že mě zarazilo, kde já vlastně tu pravou hemisféru mám? Cítím, že někde v lýtkách. V obou? Že by? 

Chodím sem a pak zase tam a zase skoro zpět a téměř už jsem tam, ale ještě otočka zpátky a najednou jsem tam. Uprostřed labyrintu. A teď zase rozmotat cestu zpět. Jsem upřímně překvapena, co všechno zapojuji. A hlavně, kolik toho nachodím na poměrně malé ploše. A to ještě není vše. Podivně mě uklidňuje. Pochopila jsem, proč se v něm dá meditovat. A já už vím, kde mám pravou hemisféru. Labyrint vyžaduje pohyb a meditace v pohybu uklidňuje a soustřeďuje.
 

Nebo třeba takový písmenkový labyrint. Zamotala jsem se do slov a neviděla cestu, kudy mám jít. Ó pravá hemisféro! Kde jsi? Nedá mi to. Vracím se na začátek. Cítím potřebu projít labyrintem správně. Jdu. Broukám si písničku, na jejíž slova se v labyrintu chodí. A jsem na konci. Báječný pocit. 

Jen nevím, kde u nás najdu ještě další labyrinty. Ty, které jsem si prošla jsou v Loučni u Nymburka. Prý jsou na energetických místech a dobíjejí člověka energií. Prošla jsem jich asi pět a dobitá tedy jsem. Škoda, že jsem s sebou neměla krokoměr. Zajímalo by mě, kolik jsem toho nachodila. 

Labyrinty jsou  téměř tak staré jako lidstvo samo. Jsou zábavné a magické. A mně poskytly mocný zážitek. Propadla jsem jejich kouzlu. 

Nevíte někdo, kde jsou u nás další?