"Ti lidé, kteří jsou dostatečně blázniví na to, aby si mysleli, že mohou změnit svět, jsou ti, kteří to dokážou."
Steve Jobs
28. 11. 2013
21. 11. 2013
ZE SPÍCÍ PANNY JSOU VIDĚT TATRY
Lysou skálu najdeme nedaleko
Starých Splavů. Je to čedičový útvar se zbytky stepní vegetace a také přírodní
památka. Vede na ni značená turistická cesta. Patří mezi tzv. Provodínské
kameny. Ale ze všech kamenů je přístupná
jen tato skála. Lidově se jí říká Spící panna. Prý připomíná při pohledu
z větší vzdálenosti nakadeřenou hlavu spící mladé dívky. Nevím, to jsem
tedy neviděla i když nakadeřeného čediče bylo kolem dost a dost.
Udělali jsme si tam výšlap.
Přála jsem si to už dlouho. Je to totiž místo, ze kterého je nádherný rozhled
do všech stran. Výstup na ni je trochu náročnější, hlavně když je mokro,
protože mokrý čedič klouže. Ale my měli kliku, bylo sucho.
A odměnou nám byl
panoramatický výhled na Říp, Klíč, Sedlo, Špičák, Vlhošť, Ralsko, Ještěd, Borný,
Bezděz, pohoří Lužických hor…. A taky letiště Hradčany.
Potvrdil se mi názor, že pro
zajímavý výhled do kraje není nutné lézt na nejvyšší horu v okolí, ale že
může být i v místě, kde by ho člověk nečekal. Což ostatně potvrdili i
lidé, kteří šli dolů, když my jsme stoupali nahoru.
„ Je tam úžasný výhled“.
A kolik jich šlo dolů,
tolikrát jsme to slyšeli. Měli pravdu.
Je to jako metafora v životě. Každý člověk má svou hodnotu a svůj význam, nejen ti, kdo dělají něco „velkého“.
Ze Spící panny jsou vidět i Tatry. Nevěříte? Běžte se podívat.
14. 11. 2013
7. 11. 2013
ŽIVOT V MINULOSTI NEBO BUDOUCNOSTI?
„Nespokojenost, úzkost, napětí, stres – všechny formy
strachu – jsou způsobeny přílišným soustředěním na budoucnost na úkor
přítomnosti. Výčitky svědomí, lítost, nenávist, zármutek jsou způsobeny
přílišným soustředěním na minulost.“
Eckhart Tolle
Kde žiju? Žiju v minulosti nebo v budoucnosti? To je ale otázka!
Žiju přece teď.
„Opravdu?“ táže se mé
vnitřní já.
„Jo. A kde jinde bych asi
žila?“ odpovídám mu.
Pak mi to ale nedá a zamyslím se nad tím. Přesně podle úvodního
citátu. Tři týdny v Americké divočině mi ukázaly život v přítomnosti. Nebyla
žádná minulost ani budoucnost. Žila jsem právě teď. Úžasné
uvolnění, klid, pohoda. I když to bylo fyzicky náročné, život v
přítomnosti mě nadchnul.
Ještě dlouho po návratu jsem si to neuvědomovala. Jen jsem
se nemohla vzpamatovat, stále mi něco chybělo. Úplně jsem se ponořila do
minulosti a náhle jsem měla pocit, že něco není tak, jak by mělo být. Ano,
chyběla mi přítomnost.
A dlouho mi trvalo, než jsem opravdu pochopila, co znamená žít
tady a teď.
Být plně přítomna v každém okamžiku. Učím se to. Není to
tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Uvědomila jsem si to například při ranním cvičení. Cvičím každé
ráno, protože si to vyžádaly moje trapézy. Pokud jsem plně přítomna, uvědomuji
si téměř každý sval, který protahuji. Cítím, jak se trapézy uvolňují a
protažení má větší efekt. Jenže moje myšlenky často unikají a já se přistihuji,
že myslím na něco jiného. Opakovaně se vracím zpět a hluboce prociťuji další
cvik. A když myšlenky uletí, zase se vědomě vracím do přítomnosti. A tak pořád
opakovaně.
Být plně přítomna znamená, že se soustředím na to, co zrovna
dělám. Nemyslím při tom na to, co budu dělat později, co budu vařit k
večeři, co budeme o víkendu dělat, že bych měla jet za maminkou, ….. apod. Tím
pádem dělám méně chyb a práci vykonám rychleji.
Naše hlava je zvyklá generovat tisíce myšlenek za den a tak chce
velkou dávku trpělivosti i odhodlání, neustále se vracet do přítomnosti.
A to je ta dobrá zpráva nakonec. Jde to.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)