Byli
jsme v Alpách. Pro ty zvědavé, v Lechtalských.
Už
cestou tam mi kamarádka povídá:
„Podívej
se na osazenstvo autobusu. Abysme jim stačily.“
Rozhlédla
jsem se kolem. Viděla jsem celkem různorodou skupinu, ve které bylo dost
šedovlasých turistů spíše vyššího než středního věku.
„To
zvládnem. Jsme přece v kondici.“ Pravila jsem sebevědomě.
Tak
nám začal týden vysokohorské turistiky.
Hned
na první túře se ukázalo, kdo je kdo. Vedoucí skupiny zavelel, že pokud si chce
někdo zkrátit cestu, musí to být alespoň tři lidi. Nerozchozené a nevyspalé
jsme tedy s kamarádkou chtěly, ale nikdo se k nám nepřidal. Protože
jsme byly jen dvě, pokračovaly jsme v původní trase. Vlastně jsme ji šly
proti své vůli celou!
A
tu se ukázali výše zmínění turisti. Byli to totiž šedovlasí šlachovití chrti.
Co krok to skok a mizeli ve výšinách zahalených mlhou. Nevěřícně jsme zíraly a
ztěžka se drápaly vzhůru. Ale ze shora nic moc vidět nebylo, vršek byl
v mlze. Asi nám to ti chrti vykoukali. Proto tak hnali nahoru. Škoda. Snad
zítra bude vidět víc. Cestou dolů se utvořila skupinka, která se vzájemně
podporovala a pomáhala si. Už jsme toho měli všichni dost.
Když
jsme se vrátili do penzionu, šedovlasí šlachovití chrti už odpočatí, se
chystali na zítřejší túru. Skoro to vypadalo, že vyrazí hned a nebudou ani
čekat na ráno.
„A
kdy budeme odpočívat?“
Odpočinek
se konal jen v noci, přes den se chodilo.
„Proto
jsme přece tady, né?“
Chodilo
mi to ztěžka.
„Nějak
špatně se aklimatizuju,“ myslela jsem si.
Nechala
jsem chrty běhat jako první. Proto jsou to přece chrti. Utvořily jsme si
vlastní skupinu a chodily jsme lehčí a kratší túry, na Alpy i tak dost vydatné.
Bylo čím se kochat. Ty výhledy stály za to. Stále jsem se cítila dost unavená,
ale přičítala jsem to zvýšené fyzické námaze.
Kamarádka
na tom byla podobně. Měla toho taky dost. Vydatně jsme dopovaly čokoládu a rozinky
cestou, a kafe tam, kde to šlo, někde na horské chatě.
„Až
budu chtít jet příště do Alp, tak mi to, prosím tě, zakaž nebo rozmluv,“
nabádaly jsme se vzájemně. Představa dalšího drápání se vzhůru v nás
vyvolávala téměř nevolnost.
Týden
utekl a my se vrátili domů.
Doma
jsem se cítila stále unavená.
„Zase
ta aklimatizace. Nějak to hůř snáším. To bude asi i věkem,“ myslela jsem si,
když jsem volala našim, že nepřijedu, protože si potřebuji odpočinout.
A
jelikož jsem měla podivné modřiny a fleky na nohou, šla jsem k doktorce.
Zkrátím to. Byla to borelioza. Aha, tu jsem si tahala s sebou. Ne jenom
batoh. Proto ta únava. Nevěděla jsem, že ty borelie tolik váží. Asi také chtěly
do Alp.
Moje
kamarádka měla zase vysoký tlak. Zřejmě dost, protože se její paní doktorka
vyděsila, jak s tím může chodit. Kdyby jen tušila kde všude!
Rázem
byla jasná naše únava při túrách. My jsme mohly v Alpách založit Kripl
tým. Bylo by nás víc. S přibývajícími cestami, přibývaly ortézy a elastická
obinadla na končetinách účastníků zájezdu. Vypadali spíš jako váleční invalidé.
Nebo jako polní lazaret na ústupu. Na nás byl, ale pohled!
Jedno
je jasné. Až pojedu příště, budu fit a pak šedovlasí šlachovití chrti….bacha na mě!