Nedvězí a jeho kruhový výhled
26. 12. 2013
19. 12. 2013
…a plyšáky vemte s sebou
...
a plyšáky vemte s sebou. Tak zněla část věty v dopise, který jsme
s kamarádkou poslaly svým známým. Rozhodly jsme se totiž vzít naše
oblíbené plyšáky na výlet. Když můžou mít svoji cestovku, mohou jet i na výlet.
Rozeslaly
jsme oznámení o akci a těšily se na plyšový dav.
A
pak to začalo. Jedna má ještě příliš malé děti, druhá má zase příliš velké
děti, další nemá žádné děti a tudíž ani plyšáky. Ten už nemá autíčko a tamten
ho má tak velké, že se mu do batůžku nevejde.
A
tak jsme vyrazily samy. Tedy samy. S námi jela i plyšová Míša a plyšový
papoušek Relax. Seděly v batůžcích a zvědavě koukaly na cestu.
Plyšáci
dělaly s kolemjdoucími divy. Lidé se s námi dávali do řeči více než
jindy, řidič autobusu nám sám a dobrovolně zastavil mimo zastávku tak, jak nám
to lépe vyhovovalo. Tolik přátelsky naladěných a usměvavých lidí za jednu cestu
si nepamatuji. A to jsou turisti ochotni se vždy zastavit na kus řeči. Ale
výlet s plyšáky trhal rekordy.
Úsměv
na tváři, jakoby vyvolávala vzpomínka na dětství. Na dobu plnou fantazie a
hravosti. Ale co nám brání, prožívat to i teď? Je to přece jen o našem
rozhodnutí. Hrát si můžeme v každém věku. Záleží jen na nás, zda si to
dovolíme.
Míša
visela celá schlíplá z batohu hlavou dolů, protože bylo vedro a ona má
kožíšek. Do řeči jí tedy moc nebylo.
V naší
oblíbené pizzerii na konci cesty jsme se usadily ke stolu. Všichni čtyři. Paní
servírka z nás byla nadšená. Aby ne. Míša zálibně pokukovala po Relaxovi a
ten na ni poulil oči. I ostatní návštěvníci od vedlejších stolů po očku
střídavě pozorovali plyšáky a nás.
Byl
to vydařený výlet. Relax od té doby nechce být ve skříni a vydobyl si místo na
sofa, kde trůní a rozhlíží se po pokoji.
12. 12. 2013
NEJLEPŠÍ ROZHODNUTÍ
„Lidé nedělají chyby úmyslně. Dělají ta nejlepší
rozhodnutí, jaká v dané situaci udělat mohou.“
5. 12. 2013
MEDVĚD VE MNĚ
Jak je to
s tím medvědem? Přes léto se cpe a přes zimu spí. Aaaaaaaaaaaaaach. Krásná
to představa. Ale on se chová podle přírodních cyklů. Tam po období růstu
následuje období klidu a odpočinku.
To jen naše
lidská společnost to pochopila po svém. A je nastavena jen na výkon.Vůbec nebere
v potaz přírodní cykly. Jako by neexistovaly. To, že když teď podávám
výkon ( křivka
stoupá), někdy později budu v období odpočinku (křivka klesá), abych
načerpala nové síly.
A je to tak
zcela přirozené. Jako v přírodě. Na jaře vše raší, roste, bují (křivka jde
nahoru), v zimě se příroda a medvědi ukládají k zimnímu spánku
(křivka jde dolů). A nikomu se to nezdá divné. U přírody to všichni bereme jako
fakt. Jen u lidí v naší společnosti ne. Jako bychom nebyli její
součástí.
Napadlo
mě to, když jsem v posledních týdnech poslechla tělo a zvolnila. Poslechla jsem
toho medvěda ve mně. Občas jsem si po příchodu z práce zhruba na 20 minut
lehla. Tohle ducnutí mi pomohlo být večer svěží a neusnout hned po večeři.
I o víkendu
jsem si dopřávala relax. A nejen dopřávala. Já jsem si ho užila. To je to
správné slovo. Užít si to. A medvěd
ve mně si spokojeně bručel.
Jsem plná
energie a nápady jen srším? Užiju si to.
Jsem bez energie, chci klid a odpočinek? Užiju si to. Jako ten medvěd.
Mám ve svém
okolí několik lidí, kteří nastaveni na výkon, mají s relaxací a odpočinkem
potíž. Oni to vidí tak, že jsou líní, že zahálí, že se flákají, a pak ve větší
či menší míře dostávají výčitky svědomí. Asi nemají nebo neposlouchají svého
medvěda.
„To bych před
sebou neobhájila“.
„Co by tomu
řekla maminka?“
„Co by si o mně pomysleli?“
„To nejde, takhle promarnit víkend!“
„Mám tolik práce a já se tu takhle válím.“
To jsou jen
některé věty, které jim běží v hlavě. A když takhle uvažují o sobě a mají
na sebe přísné požadavky, jak asi uvažují o druhých? Z toho, aby se medvěd
zbláznil.
Dokud nepochopíme a hlavně nepřijmeme myšlenku, že po fázi růstu následuje fáze zklidnění, budeme se pořád točit v bludném kruhu stále větších výkonů unavenější a mrzutější. A už jste někdy viděli mrzutého medvěda???
Radost ze
života vypadá totiž úplně jinak.
28. 11. 2013
KDO ZMĚNÍ SVĚT?
"Ti lidé, kteří jsou dostatečně blázniví na to, aby si mysleli, že mohou změnit svět, jsou ti, kteří to dokážou."
Steve Jobs
Steve Jobs
21. 11. 2013
ZE SPÍCÍ PANNY JSOU VIDĚT TATRY
Lysou skálu najdeme nedaleko
Starých Splavů. Je to čedičový útvar se zbytky stepní vegetace a také přírodní
památka. Vede na ni značená turistická cesta. Patří mezi tzv. Provodínské
kameny. Ale ze všech kamenů je přístupná
jen tato skála. Lidově se jí říká Spící panna. Prý připomíná při pohledu
z větší vzdálenosti nakadeřenou hlavu spící mladé dívky. Nevím, to jsem
tedy neviděla i když nakadeřeného čediče bylo kolem dost a dost.
Udělali jsme si tam výšlap.
Přála jsem si to už dlouho. Je to totiž místo, ze kterého je nádherný rozhled
do všech stran. Výstup na ni je trochu náročnější, hlavně když je mokro,
protože mokrý čedič klouže. Ale my měli kliku, bylo sucho.
A odměnou nám byl
panoramatický výhled na Říp, Klíč, Sedlo, Špičák, Vlhošť, Ralsko, Ještěd, Borný,
Bezděz, pohoří Lužických hor…. A taky letiště Hradčany.
Potvrdil se mi názor, že pro
zajímavý výhled do kraje není nutné lézt na nejvyšší horu v okolí, ale že
může být i v místě, kde by ho člověk nečekal. Což ostatně potvrdili i
lidé, kteří šli dolů, když my jsme stoupali nahoru.
„ Je tam úžasný výhled“.
A kolik jich šlo dolů,
tolikrát jsme to slyšeli. Měli pravdu.
Je to jako metafora v životě. Každý člověk má svou hodnotu a svůj význam, nejen ti, kdo dělají něco „velkého“.
Ze Spící panny jsou vidět i Tatry. Nevěříte? Běžte se podívat.
14. 11. 2013
7. 11. 2013
ŽIVOT V MINULOSTI NEBO BUDOUCNOSTI?
„Nespokojenost, úzkost, napětí, stres – všechny formy
strachu – jsou způsobeny přílišným soustředěním na budoucnost na úkor
přítomnosti. Výčitky svědomí, lítost, nenávist, zármutek jsou způsobeny
přílišným soustředěním na minulost.“
Eckhart Tolle
Kde žiju? Žiju v minulosti nebo v budoucnosti? To je ale otázka!
Žiju přece teď.
„Opravdu?“ táže se mé
vnitřní já.
„Jo. A kde jinde bych asi
žila?“ odpovídám mu.
Pak mi to ale nedá a zamyslím se nad tím. Přesně podle úvodního
citátu. Tři týdny v Americké divočině mi ukázaly život v přítomnosti. Nebyla
žádná minulost ani budoucnost. Žila jsem právě teď. Úžasné
uvolnění, klid, pohoda. I když to bylo fyzicky náročné, život v
přítomnosti mě nadchnul.
Ještě dlouho po návratu jsem si to neuvědomovala. Jen jsem
se nemohla vzpamatovat, stále mi něco chybělo. Úplně jsem se ponořila do
minulosti a náhle jsem měla pocit, že něco není tak, jak by mělo být. Ano,
chyběla mi přítomnost.
A dlouho mi trvalo, než jsem opravdu pochopila, co znamená žít
tady a teď.
Být plně přítomna v každém okamžiku. Učím se to. Není to
tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Uvědomila jsem si to například při ranním cvičení. Cvičím každé
ráno, protože si to vyžádaly moje trapézy. Pokud jsem plně přítomna, uvědomuji
si téměř každý sval, který protahuji. Cítím, jak se trapézy uvolňují a
protažení má větší efekt. Jenže moje myšlenky často unikají a já se přistihuji,
že myslím na něco jiného. Opakovaně se vracím zpět a hluboce prociťuji další
cvik. A když myšlenky uletí, zase se vědomě vracím do přítomnosti. A tak pořád
opakovaně.
Být plně přítomna znamená, že se soustředím na to, co zrovna
dělám. Nemyslím při tom na to, co budu dělat později, co budu vařit k
večeři, co budeme o víkendu dělat, že bych měla jet za maminkou, ….. apod. Tím
pádem dělám méně chyb a práci vykonám rychleji.
Naše hlava je zvyklá generovat tisíce myšlenek za den a tak chce
velkou dávku trpělivosti i odhodlání, neustále se vracet do přítomnosti.
A to je ta dobrá zpráva nakonec. Jde to.
31. 10. 2013
24. 10. 2013
TMA PŘEDE MNOU TMA ZA MNOU
Chození ve tmě je dobré pro naše oči (viz můj
článek Hledali jsme tmu).
A tak jsem chodila ve tmě. Zase mě překvapilo, jaké
mám při tom příjemné pocity. Nejlépe se k tomu hodí lesní asfaltka a ne
přírodní cesta, která se v tomto případě mění na tzv.„ohubový“ terén. Je potřeba
být uvolněná, aby byly uvolněné i mé oči a pak na ně tma bude mít blahodárný účinek.
I na psychiku. Budu-li já i oči v napětí, vykoleduji si leda tak bolest
hlavy a nepříjemné pocity.
Je fajn, když se scenérie mění. Aby se mozek
nenudil. Protože v té prostoře, kde je uzavřen (říká se jí lebka), nic
nevidí. Nemá tam okna. On vidí jen přes naše oči a naše smysly, které mu
zprostředkovávají vjemy. To je jazyk, kterému rozumí. A tak je pro něj
nejlepší, když jsou naše vjemy pestré. Oči mu jsou ve tmě na nic.
Znova žasnu, co v té tmě všechno vnímám.
Mozku, doufám, že si to užíváš. Já tedy jo.
Vůně. V lesním porostu
vůni jehličí. Velmi intenzivně cítím vůni pryskyřice. Voní úplně jinak než ve
dne. Tam, kde převládá listnatý les, cítím vlhkou zem i vlhké listí. Je to
taková zemitá a uklidňující vůně.
Zvuky. Vedle cesty slyším
zurčící potok. Protože tma není zase až tak tmoucí, vidím vodu. Její hladina se
leskne a vypadá jako stojatá voda lesní tůňky, která se leskne jako zrcadlo.
Jen zvuk prozrazuje, že voda teče. A již vidím matný obrys malého splávku, přes
který voda klokotá.
Vybavuji si svoji jinou noční procházku. Tehdy
v Krkonoších. Byla slyšet zvěř. Dusání kopýtek i funění vedle cesty vůbec
nenaháněly strach. Možná jsou zvířata zaskočena naším rázným krokem. Uvědomuji
si, že ona jsou tu doma a já jen na návštěvě.
Vidění. Úplně v klidu
sundávám brýle. Zde se naprosto stírá rozdíl mezi člověkem, který kouká na svět
přes dioptrie a tím, kdo je nepotřebuje. Ve tmě vidíme oba prdlajs. A jestli to
prdlajs vidím ostře či rozostřeně je úplně fuk.
Také úleva pro oči (být bez brýlí). Posiluje se tím
periferní vidění.
Ve tmě vidím jinak. Jakoby celým tělem vnímám
prostor a obrysy všeho kolem. A když to trvá dostatečně dlouho (doporučuje se
minimálně 1 hodina), začínám se cítit naprosto přirozeně, jako bych tak žila od
nepaměti a o svítící žárovce snila jako o scifi. A což teprve mozek!
Co z toho všeho plyne?
Že příroda uklidňuje a uvolňuje je známá věc. Ale
že se tak děje i ve tmě mě nikdy nenapadlo. A mozek? Ten si přímo lebedí.
Protože dostává mnoho podnětů a je tak ve svém živlu.
Je to návrat k našim prapůvodním instinktům.
Také je to únik z našeho hektického a stresujícího života. Alespoň na
chvíli.
A to mě na tom těší.
17. 10. 2013
10. 10. 2013
Tatry Vysoké vysokéééééé, veršovaný deník
ŠTRBSKÉ PLESO, září 2013
naše nová adresa
stoupali jsme vzhůru
Sedielko a Priečne sedlo
na Zbojničke nebylo už žádne
jedlo
Nejvyšší a nejtěžší
to člověka potěší
Dolů ve tmě bojím se
jako bych šla po římse
Podaná ruka je jistota a
jasná zpráva,
že dojdu dolů živa a zdráva
V Grandhotelu Bellevue
navštěvujem bazén
Nevyužít relaxace
mohl by jen blázen
ale je delší než Lovosice
geodeti mávaj nám
Prielom už se blíží
z výšky na nás shlíží
Řetězy a kramle
zvládli jsme je hravě
Cestou dolů jdeme potichu,
abychom nevyplašili stádo
kamzíků
A ještě sviště
lépe ho vyfotíme příště
Hvězdy ve tmě krásně září
Velký vůz nás doprovází
Velickou dolinou
jdeme známou krajinou
Štíty na nás z výšky
shlíží
Polský hřeben už se blíží
A Východní Vysoká
kouká na nás z vysoka
Náhle jsme nahoře
naše srdce jásá
Z úst se line užaslé
Kurva to je krása
Při pohledu ze shora
roste ve mně pokora
Vodopád Skok zurčí
davy pod ním hučí
pohled na ně duši čistí
Mlynická dolina sluncem
prozářena
u Capieho plesa je túra
ukončena
Tatranská Javorino jsme tu
zas
Kopské sedlo vítá nás
Brnčálka toť úkryt jistý
před deštěm to střecha jistí
Do Tatranské Lomnice
pospícháme velice
Cestou dolů: Kam je dali?
hrdé štíty mlha halí
Zahnuli jsme, jdeme přes
vyroste tu LIDL les
Zase plavčo v bazénu
vířivka a teplá voda
to je to to pravý
Ze Ždiaru Strednice Monkovou
dolinou
šlapeme nahoru cestou tou
jedinou
Cestou strmě stoupáme
A v potu se koupáme
Monková dolina, bláto a
louže
namoklý vápenec šíleně
klouže
Nahoře už prší
déšť výhledy ruší
Cestou dolů do Lomnice
promokli jsme převelice
V električke
v teple
ždímu si fusekle
Sním o tom mít suché nožky
nechci mít mokré ponožky
v bazénu jsme zas a zas
Nemá cenu chodit vzhůru
nejdeme na žádnou túru
Čas se krátí, končíme
do Prahy zpět frčíme
Příští rok v jarněletní
čas
Belanky, my přijdem ZAS
3. 10. 2013
SNĚDLA JSEM V TATRÁCH SLONA
Byli jsme ve Vysokých
Tatrách. Hned první den jsem nám naplánovala dlouhou túru.
Z Tatranské Javoriny do
Sedielka. To je nejvýše položené přístupné sedlo v Tatrách.
A pak ještě přes Priečne
sedlo. To je zase nejobtížnější. Leze se po skále, na které jsou připevněny
řetězy. To aby se tam mohl vyškrábat kdejaký turista, který zrovna není
horolezec. Ale není to žádný jištěný
chodník.
Když jsem tu byla před 14
lety se svými syny, starší syn, tehdy 18letý mě nahoru vytáhnul. Bez něj bych
tam nelezla a vrátila se.
A teď jsem si chtěla
dokázat, že to zvládnu sama. Pomohl mi tento přístup.
Když se vás zeptám, jestli
sníte slona, co odpovíte? Já odpověděla, že asi ne. A když si ho rozporcuješ na
malé kousky? Tak to potom jo.
A Priečne sedlo byl můj
slon. Když jsem stála pod ním, mohlo mi nahánět strach svou velikostí
(OBRSLON). Ale rozporcovala jsem ho a už to tak hrozivě nevypadalo. Posunovala
jsem se od řetězu k řetězu, od očka k očku, při přestupech odpočívala
a najednou mi to celé nepřišlo tak strašně neschůdné. A pak jsem byla nahoře!
Jupíííííííí!!! Obrovská radost, že jsem to dokázala i úleva, že to mám za
sebou.
A takhle mohu porcovat vše,
co mi přijde těžké a obtížné. Po malých krůčcích to zvládám a při zpětném
pohledu si uvědomuji, že to tak strašné, jako to vypadalo, nakonec vůbec
nebylo.
A v tom je celé kouzlo.
A tak se ptám: „Sníte
slona?“
26. 9. 2013
HLEDALI JSME TMU
Moje oblíbená lektorka Hanka M. vede kurzy na zlepšení zraku přirozenou cestou. Jedno cvičení se provádí v přírodě ve tmě. Zeptala jsem se jí proč? Zde je její odpověď:
Pouhá tma je třeba k tomu, aby se rozšířily na
maximum zornice a tím protáhly svaly duhovky (které necháváme zakrnět kvůli
umělému osvětlení, slunečním brýlím,
stálému vyzařování počítače či televize).)
Snížení intenzity podnětů je relaxací pro sítnici i
zrakový nerv, nezvyklé podněty stimulují zrakové centrum v mozku novým
způsobem.
Je to návrat k tomu, k čemu byly naše oči vybaveny,
jak je používali naši prapředkové. Úleva pro celý zrakový systém a přímo i
nepřímo též psychická úleva.
Máme ve zvyku kontrolovat své okolí převážně zrakem,
spoléhat se hlavně na oči (tím je přetěžujeme). Zde jsme nuceni zapojit i další
smysly.
A tak jsme se vydali hledat
tmu. Ona, její manžel a já. Ale hledejte tmu v okolí Prahy. Je potřeba,
aby nebylo vidět žádné umělé osvětlení. Což se ve světelném smogu, který Praha
vytváří, hledá špatně.
Zamířili jsme proto do
Dobřichovic, na Brdy, do lesa. Mít s sebou chlapa, když bloudíme
v noci ve tmě po neznámém lese, po neznámých cestách není vůbec špatné. Co
kdybychom se střetli s divočákem nebo kdoví čím ještě? Jistě by si
s ním hravě poradil. A taky, víc
hlav víc ví. V tomto případě je větší šance, že si někdo zapamatuje cestu.
Bloudili jsme od sem po tam,
ale nakonec jsme natrefili na silničku, která se pro náš účel výborně hodila.
Tu jsem vyfotila a vidíte ji na přiložené fotce. To je pravá nefalšovaná dobřichovická
tma na silničce.
Chození ve tmě bystří
smysly. Vnímám v té tmě vůni lesa. Voní mnohem intenzivněji než ve dne.
Nádhera. A také mohu slyšet různé
zvuky. Spíše však slyším vlastní dech a
naše funění. Čím déle jsem ve tmě, tím více se probouzejí přirozené instinkty a
já zjišťuji, že se docela dobře orientuji. A také si překvapeně uvědomuji co vše vnímám a jak dobře se při tom cítím.
Ale našli jsme to, co jsme
potřebovali. Hurá. A protože se mezitím dalo do deště, vydali jsme se zpět.
Mise byla splněna, tma nalezena. Můžeme posilovat oční tyčinky o stošest.
Až tu tmu
prokoukneme, to budeme teprv koukat!
Můžete se přidat.
Můžete se přidat.
Zajímá vás jak zlepšit zrak přirozenou cestou? Klikněte a čtěte. http://www.lepsi-zrak.cz
24. 9. 2013
NOVÝ KURZ - Jak mít pro strach uděláno
JAK MÍT PRO STRACH UDĚLÁNO
Máte někdy strach? Cítíte nervozitu, trému, nebo nejistotu? Znáte rozklepaný žaludek, rudnoucí tváře a sevřené hrdlo? Jestli ano, pak čtěte dál.
Co je to strach?
Strach je signál upozorňující na hrozící nebezpečí. Je to ale také emoce, kterou vytváří naše myšlení jako představu toho, co by se mohlo stát. Tím, že v těchto představách setrváváme, či je ještě rozvíjíme, posilujeme náš strach. Viz: http://www.kurzweilova.cz/ pribehy-skryte-za- prokrastinaci
Strach je emoce, která k nám patří. Můžeme se naučit s ní zacházet tak, aby nás neomezoval a neparalyzoval. Odpověď na otázku „Jak?“, se dozvíte na kurzu.
Tam se společně naučíme, jak strachu porozumět a přijmout ho jako důležitou informaci. Pak pocítíme úlevu a otevřeme dveře podstatné změně v našem životě.
O čem bude kurz?
• Ukážeme si, jaké podoby má strach.
• Uslyšíme, kde všude se s ním můžeme potkat a za čím se skrývá.
• Pochopíme, jak se projevuje a kde všude nás omezuje.
• Naučíme se zvládat paralyzující strachy.
• Uděláme první kroky k pevnější sebedůvěře.
Pro koho se kurz hodí?
Pro všechny, kteří znají
• nervozitu, když mají jednat s cizími lidmi
• stažený žaludek, když mají jít do cizího prostředí
• těžkou trému před prezentací
• beznadějně vyschlé hrdlo, když mají promluvit před lidmi
• nejistotu, co si počít, když věci nefungují tak, jak mají
• obavy zda zvládnou splnit úkol zadaný šéfem
• stud a zrudnutí až po paty, když mají vystoupit před lidmi
• vnitřní rozklepanost, když se mají sejít s někým cizím a něco s ním řešit
• obavy, z možných komplikací při vyřizování úředních záležitostí
• nepříjemné napětí při změně místa
• tíživé představy z toho, jak to bude na novém místě vypadat
• pochybnosti, zda vše klapne při stěhování
• nejistotu z toho, jak si poradí se vším, co život přináší
• špatné spaní z očekávání věcí příštích
Zajímá vás to? Klikněte a přihlaste se.
Co je to strach?
Strach je signál upozorňující na hrozící nebezpečí. Je to ale také emoce, kterou vytváří naše myšlení jako představu toho, co by se mohlo stát. Tím, že v těchto představách setrváváme, či je ještě rozvíjíme, posilujeme náš strach. Viz: http://www.kurzweilova.cz/
Strach je emoce, která k nám patří. Můžeme se naučit s ní zacházet tak, aby nás neomezoval a neparalyzoval. Odpověď na otázku „Jak?“, se dozvíte na kurzu.
Tam se společně naučíme, jak strachu porozumět a přijmout ho jako důležitou informaci. Pak pocítíme úlevu a otevřeme dveře podstatné změně v našem životě.
O čem bude kurz?
• Ukážeme si, jaké podoby má strach.
• Uslyšíme, kde všude se s ním můžeme potkat a za čím se skrývá.
• Pochopíme, jak se projevuje a kde všude nás omezuje.
• Naučíme se zvládat paralyzující strachy.
• Uděláme první kroky k pevnější sebedůvěře.
Pro koho se kurz hodí?
Pro všechny, kteří znají
• nervozitu, když mají jednat s cizími lidmi
• stažený žaludek, když mají jít do cizího prostředí
• těžkou trému před prezentací
• beznadějně vyschlé hrdlo, když mají promluvit před lidmi
• nejistotu, co si počít, když věci nefungují tak, jak mají
• obavy zda zvládnou splnit úkol zadaný šéfem
• stud a zrudnutí až po paty, když mají vystoupit před lidmi
• vnitřní rozklepanost, když se mají sejít s někým cizím a něco s ním řešit
• obavy, z možných komplikací při vyřizování úředních záležitostí
• nepříjemné napětí při změně místa
• tíživé představy z toho, jak to bude na novém místě vypadat
• pochybnosti, zda vše klapne při stěhování
• nejistotu z toho, jak si poradí se vším, co život přináší
• špatné spaní z očekávání věcí příštích
Zajímá vás to? Klikněte a přihlaste se.
19. 9. 2013
12. 9. 2013
SAMOCHVÁLA SMRDÍ?
Znáte to? Také vám to v dětství říkali? Samochvála smrdí. Já to slyšela často. Doma i ve škole. Myslím, že v naší zeměpisné šířce je to docela běžné. Co to se mnou udělalo? Především to, že jsem přestala vidět to, co mi jde. Co se mi podařilo, nikdo neocenil, to bylo přece samozřejmé a normální, to se tak nějak rozumělo samo sebou.
Co nás naopak naučili velmi dobře, bylo uvědomování si toho, co nám nejde. Kde děláme chyby a v čem se ještě máme zlepšit. Vyrostl ve mně velký vnitřní kritik. Já mu říkám Šotek. Ani jsem netušila do jakých obrovských rozměrů narostl. A dlouho jsem to neviděla, ale už si toho začínám všímat.
Uvědomila jsem si to, když jsem začala zaměřovat pozornost na to, co mi jde.
Ale to, co mi šlo? Jde to ztuha. Většinou se snažím najít tři pozitivní věci. Jak už jsem psala, občas mám potíž najít i jednu jedinou věc. Ale začínám si toho všímat i přes den a když se mi něco povede, prožiju si tu radost z toho hned. Večer to pak budu mít při rekapitulaci lehčí, lépe si na to vzpomenu.
Tuhle jsem si své negativní vidění uvědomila na turistickém výletě.
Cesta vedla vedle trati a kolem byla poházena spousta plastových lahví, kelímků, papírů,… no prostě čurbes. Toho jsem si všimla hned. Šotek byl ve svém živlu. Jakmile jsem si to uvědomila, přeorientovala jsem svoji pozornost. Rozhlédla jsem se okolo a uviděla krásně kvetoucí šípkový keř. Růžičky na něm byly jako vymalované. Svítilo sluníčko a nade mnou bylo modré nebe. V duchu jsem udělala na Šotka dlouhý nos. Aby trochu splasknul ze svých olbřímích rozměrů.
Pochopila jsem, že je to jenom o mém vidění a vnímání světa. Buď ho vidím negativně a pak je šedivý, někdy umí rozladit a někdy je i bolavý. Anebo je harmonický, hýří barvami a nedráždí. Je v něm radost a spousta tvořivé energie.
Záleží jen na mně, jaký úhel pohledu si zvolím.
Já už jsem si vybrala. A co vy?
5. 9. 2013
29. 8. 2013
BYLA JSEM V RÁJI A V OBLACÍCH
Byla jsem v Českém ráji u kamarádky na chalupě. Vyrazily jsme na turistický výlet. Cestou k Prachovským skalám jsme minuly malebné koupaliště Pelíšek. Nyní zcela neudržované. Místní KČT už na to nestačí a noví následovníci zatím nejsou.
Pelíšek je podle pověstí bájný strážce a ochránce Prachovských skal. Žil prý v místních lesích, kde pěstoval bylinky darované od samotného Krakonoše a vařil z nich léčivé odvary. Právě po Pelíškovi bylo nazváno koupaliště, v srdci Prachovských skal. Je obklopeno hustými lesy. Napájení se děje z místního potoka, který pramení ve skalách nedaleko odtud.
U koupaliště stojí jeho strážce, duch Pelíšek, jehož plastika byla zhotovena roku 1939 podle návrhu L. Horáka.
Na místě bývalých šaten vyrostla úplně nová čajovna. Čajový altán Plující oblaka. Krásná myšlenka, nádherná realizace, skvělý nápad. Úžasné místo k zastavení a rozjímání. I s pohledem na brčálově zelený Pelíšek. Možná, kdyby fungoval jako koupaliště, nevznikl by zde čajový altán.
Inspirovali mě, jak udělat studený zelený čaj, jako živou stravu. Bezva nápad.
A tak mě zase napadá otázka, na kterou neznám odpověď. A ani místní pan obsluha to nevěděl. Jak je to s kofeinem v zeleném čaji? Je ho tam více nebo méně než v černém čaji? Dopídila jsem se totiž informací, které si vzájemně protiřečí. Uměl by mi to někdo vysvětlit?
Těší mě, že se najdou lidé, kteří dělají radost sobě i ostatním bez ohledu na zisk.
Přeji čajovému altánu Plující oblaka hodně spokojených zákazníků. Já spokojená byla. Co byla! Já byla přímo unešená. Že by plujícími oblaky?
22. 8. 2013
LEPŠÍ CESTA
"Dosahujeme-li něčeho těžce a s námahou, chce nám tak život sdělit, že jsme na špatné cestě a že existuje cesta lepší."
B.Mohr
15. 8. 2013
LÉČBA DOPISEM
Existuje jeden z mnoha způsobů, jak se vyrovnat s člověkem, se kterým jsem se nerozešla v dobrém, cítím se v jeho společnosti špatně, a proto se s ním nestýkám nebo jen velmi omezeně.
Tento způsob je – napsat dopis. Ať už je to mamince, tatínkovi, babičce, kamarádovi, manželce, sourozenci, třeba i sobě,….. komukoliv, komu mám co vysvětlit.
I když už třeba není mezi námi. Smyslem je pochopit, porozumět a přijmout situaci, která tehdy nastala. Nikomu nic nevyčítám, jen popisuji, co se stalo, jak jsem to viděla a co jsem při tom cítila. Nic víc. Porozumění pomáhá k přijetí a přijetí přináší úlevu.
Druhým krokem je, že ten dopis přečtu. Nejlépe tomu, koho se týká. Pokud to z jakýchkoliv důvodů není možné, přečtu ho někomu blízkému, ke komu mám důvěru. Když i to nepřichází v úvahu, přečtu ho sobě před zrcadlem.
A dříve či později se dostaví úleva.
Uvědomila jsem si, že jsou na světě dva lidé, se kterými nechci komunikovat. Něco se v minulosti stalo a mně přišlo lepší a méně bolavé se s nimi nestýkat. Obrazně řečeno jsem je vyšoupla za dveře a ty za nimi pevně zabouchla.
Jenže potřeba klidu a spokojenosti začala být stále naléhavější.
Mně k tomu opět pomáhá můj vnitřní navigátor, mé vnitřní já.
„Napíšeš jim dopis.“ oznámilo mi mé vnitřní já.
„Tak jo.“ ani jsem se moc nezdráhala.
„Ale oni žijí a tak jim ho pošleš. Nebudeš ho jen číst sobě nebo někomu jinému. Pošleš ho.“ pokračovalo mé vnitřní já.
Ale mé vnitřní já je moudré, a tak se se mnou nehádalo, nediskutovalo. Jen si trpělivě počkalo, až k tomu dozraju.
„Ale oni mi budou třeba chtít odpovědět a zase mi budou v životě dělat mrzutosti.“ pokračovala jsem.
„Vždycky sis uměla poradit, poradíš si i teď,“ dělo mé vnitřní já.
„Já nechci! Nééééééééééééééé!“ stále jsem se bránila.
Ale už někde uvnitř jsem cítila, že to přesně takhle udělám. A mé vnitřní já si počkalo.
„Tak jo. Napíšu i pošlu.“ pravila jsem o něco později rezignovaně.
To znamená dva lidi, dva dopisy. Ajaj.
Ale přít se s mým vnitřním já nemá smysl. Stejně vždy dojde na jeho slova. Pokud ho poslechnu, čeká mě úleva. A hodně velká. A to mi za to stojí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)