A. Einstein
31. 10. 2013
24. 10. 2013
TMA PŘEDE MNOU TMA ZA MNOU
Chození ve tmě je dobré pro naše oči (viz můj
článek Hledali jsme tmu).
A tak jsem chodila ve tmě. Zase mě překvapilo, jaké
mám při tom příjemné pocity. Nejlépe se k tomu hodí lesní asfaltka a ne
přírodní cesta, která se v tomto případě mění na tzv.„ohubový“ terén. Je potřeba
být uvolněná, aby byly uvolněné i mé oči a pak na ně tma bude mít blahodárný účinek.
I na psychiku. Budu-li já i oči v napětí, vykoleduji si leda tak bolest
hlavy a nepříjemné pocity.
Je fajn, když se scenérie mění. Aby se mozek
nenudil. Protože v té prostoře, kde je uzavřen (říká se jí lebka), nic
nevidí. Nemá tam okna. On vidí jen přes naše oči a naše smysly, které mu
zprostředkovávají vjemy. To je jazyk, kterému rozumí. A tak je pro něj
nejlepší, když jsou naše vjemy pestré. Oči mu jsou ve tmě na nic.
Znova žasnu, co v té tmě všechno vnímám.
Mozku, doufám, že si to užíváš. Já tedy jo.
Vůně. V lesním porostu
vůni jehličí. Velmi intenzivně cítím vůni pryskyřice. Voní úplně jinak než ve
dne. Tam, kde převládá listnatý les, cítím vlhkou zem i vlhké listí. Je to
taková zemitá a uklidňující vůně.
Zvuky. Vedle cesty slyším
zurčící potok. Protože tma není zase až tak tmoucí, vidím vodu. Její hladina se
leskne a vypadá jako stojatá voda lesní tůňky, která se leskne jako zrcadlo.
Jen zvuk prozrazuje, že voda teče. A již vidím matný obrys malého splávku, přes
který voda klokotá.
Vybavuji si svoji jinou noční procházku. Tehdy
v Krkonoších. Byla slyšet zvěř. Dusání kopýtek i funění vedle cesty vůbec
nenaháněly strach. Možná jsou zvířata zaskočena naším rázným krokem. Uvědomuji
si, že ona jsou tu doma a já jen na návštěvě.
Vidění. Úplně v klidu
sundávám brýle. Zde se naprosto stírá rozdíl mezi člověkem, který kouká na svět
přes dioptrie a tím, kdo je nepotřebuje. Ve tmě vidíme oba prdlajs. A jestli to
prdlajs vidím ostře či rozostřeně je úplně fuk.
Také úleva pro oči (být bez brýlí). Posiluje se tím
periferní vidění.
Ve tmě vidím jinak. Jakoby celým tělem vnímám
prostor a obrysy všeho kolem. A když to trvá dostatečně dlouho (doporučuje se
minimálně 1 hodina), začínám se cítit naprosto přirozeně, jako bych tak žila od
nepaměti a o svítící žárovce snila jako o scifi. A což teprve mozek!
Co z toho všeho plyne?
Že příroda uklidňuje a uvolňuje je známá věc. Ale
že se tak děje i ve tmě mě nikdy nenapadlo. A mozek? Ten si přímo lebedí.
Protože dostává mnoho podnětů a je tak ve svém živlu.
Je to návrat k našim prapůvodním instinktům.
Také je to únik z našeho hektického a stresujícího života. Alespoň na
chvíli.
A to mě na tom těší.
17. 10. 2013
10. 10. 2013
Tatry Vysoké vysokéééééé, veršovaný deník
ŠTRBSKÉ PLESO, září 2013
naše nová adresa
stoupali jsme vzhůru
Sedielko a Priečne sedlo
na Zbojničke nebylo už žádne
jedlo
Nejvyšší a nejtěžší
to člověka potěší
Dolů ve tmě bojím se
jako bych šla po římse
Podaná ruka je jistota a
jasná zpráva,
že dojdu dolů živa a zdráva
V Grandhotelu Bellevue
navštěvujem bazén
Nevyužít relaxace
mohl by jen blázen
ale je delší než Lovosice
geodeti mávaj nám
Prielom už se blíží
z výšky na nás shlíží
Řetězy a kramle
zvládli jsme je hravě
Cestou dolů jdeme potichu,
abychom nevyplašili stádo
kamzíků
A ještě sviště
lépe ho vyfotíme příště
Hvězdy ve tmě krásně září
Velký vůz nás doprovází
Velickou dolinou
jdeme známou krajinou
Štíty na nás z výšky
shlíží
Polský hřeben už se blíží
A Východní Vysoká
kouká na nás z vysoka
Náhle jsme nahoře
naše srdce jásá
Z úst se line užaslé
Kurva to je krása
Při pohledu ze shora
roste ve mně pokora
Vodopád Skok zurčí
davy pod ním hučí
pohled na ně duši čistí
Mlynická dolina sluncem
prozářena
u Capieho plesa je túra
ukončena
Tatranská Javorino jsme tu
zas
Kopské sedlo vítá nás
Brnčálka toť úkryt jistý
před deštěm to střecha jistí
Do Tatranské Lomnice
pospícháme velice
Cestou dolů: Kam je dali?
hrdé štíty mlha halí
Zahnuli jsme, jdeme přes
vyroste tu LIDL les
Zase plavčo v bazénu
vířivka a teplá voda
to je to to pravý
Ze Ždiaru Strednice Monkovou
dolinou
šlapeme nahoru cestou tou
jedinou
Cestou strmě stoupáme
A v potu se koupáme
Monková dolina, bláto a
louže
namoklý vápenec šíleně
klouže
Nahoře už prší
déšť výhledy ruší
Cestou dolů do Lomnice
promokli jsme převelice
V električke
v teple
ždímu si fusekle
Sním o tom mít suché nožky
nechci mít mokré ponožky
v bazénu jsme zas a zas
Nemá cenu chodit vzhůru
nejdeme na žádnou túru
Čas se krátí, končíme
do Prahy zpět frčíme
Příští rok v jarněletní
čas
Belanky, my přijdem ZAS
3. 10. 2013
SNĚDLA JSEM V TATRÁCH SLONA
Byli jsme ve Vysokých
Tatrách. Hned první den jsem nám naplánovala dlouhou túru.
Z Tatranské Javoriny do
Sedielka. To je nejvýše položené přístupné sedlo v Tatrách.
A pak ještě přes Priečne
sedlo. To je zase nejobtížnější. Leze se po skále, na které jsou připevněny
řetězy. To aby se tam mohl vyškrábat kdejaký turista, který zrovna není
horolezec. Ale není to žádný jištěný
chodník.
Když jsem tu byla před 14
lety se svými syny, starší syn, tehdy 18letý mě nahoru vytáhnul. Bez něj bych
tam nelezla a vrátila se.
A teď jsem si chtěla
dokázat, že to zvládnu sama. Pomohl mi tento přístup.
Když se vás zeptám, jestli
sníte slona, co odpovíte? Já odpověděla, že asi ne. A když si ho rozporcuješ na
malé kousky? Tak to potom jo.
A Priečne sedlo byl můj
slon. Když jsem stála pod ním, mohlo mi nahánět strach svou velikostí
(OBRSLON). Ale rozporcovala jsem ho a už to tak hrozivě nevypadalo. Posunovala
jsem se od řetězu k řetězu, od očka k očku, při přestupech odpočívala
a najednou mi to celé nepřišlo tak strašně neschůdné. A pak jsem byla nahoře!
Jupíííííííí!!! Obrovská radost, že jsem to dokázala i úleva, že to mám za
sebou.
A takhle mohu porcovat vše,
co mi přijde těžké a obtížné. Po malých krůčcích to zvládám a při zpětném
pohledu si uvědomuji, že to tak strašné, jako to vypadalo, nakonec vůbec
nebylo.
A v tom je celé kouzlo.
A tak se ptám: „Sníte
slona?“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)